17. února 2024 uplynulo 45 let od čínského vpádu na území Vietnamu.

Co tomuto vpádu předcházelo, vědí všichni, kteří se o historii Vietnamu a jihovýchodní Asie zajímají. Bylo to svržení genocidního polpotovského režimu v Kambodži.

Není účelem tohoto článku psát o historii genocidního režimu Pol Pota a Ieng Saryho, který měl podporu velké Číny. Upozorňuji na to, že to byla ta samá Čína, která je kritizována ve světě v dnešní době za mnoho jiných věcí. Tehdy ale nebyla kritizována – Američané ji podporovali, protože si Čína nepřála silný Vietnam a Američané se tak nepřímo chtěli pomstít Vietnamu za svou porážku…

Co ale předcházelo vpádu vietnamské armády do Kambodže?

Po skončení americké války v celé Indočíně (duben 1975) se v Kambodži dostali k moci polpotovci (tzv. Rudí Khmérové). Ti již 3. 5. 1975 obsadili vietnamský ostrov Phu Quoc a 10. 5. 1975 ostrov Tho Chu, kde zabili 528 civilistů. Rudí Khmérové byli odtud 14. 6. 1975 vyhnáni Vietnamskou lidovou armádou a během roku 1976 došlo k několika setkáním mezi nejvyššími vietnamskými a kambodžskými politickými představiteli. Ale rozpory nebyly překonány – Rudí Khmérové v roce 1977 pokračovali v útocích proti Vietnamu: ve dnech 15. – 18. 3. 1977 napadli provincii Kien Giang, ve dnech 25. – 28. 3. provincii An Giang, další útoky pokračovaly ve dnech 30. 4. a 17. – 19. 5. 1977, kdy došlo k zabití 222 civilistů. 17. 5. 1977 dokonce došlo k odstřelování provinčního hlavního města Chau Ðoc (prov. An Giang).

25. 9. 1977 vnikli Rudí Khmérové až 10 km do vnitrozemí provincie Tay Ninh, kde zabili 592 civilistů.

18. 4. 1978 Rudí Khmérové napadli obec Ba Chúc, asi 6,4 km ve vnitrozemí od vietnamsko-kambodžských hranic, v provincii An Giang. Při tomto napadení bylo zavražděno 3 157 civilistů a to zastřelením, pobodáním, stětím, u malých dětí nabodáváním na bajonety, u žen znásilňováním a následným zavražděním… Například někteří lidé se schovali v pagodách Tam Buu a Phi Lai, polpotovci je ale zavraždili, zde bylo asi kolem 80 obětí. Asi 100 civilistů se ihned vzdalo, byli však bez milosti zmasakrováni. Mnoho obyvatel se schovalo v jeskyních, ale ani to jim nepomohlo, Rudí Khmérové je hledali s pomocí psů a pak je vraždili granáty, které do jeskyní vhazovali. Teprve 30. 4. 1978 Rudí Khmérové opustili Ba Chúc , takže se uvádí, že všech 3 157 obětí bylo zavražděno ve dnech 18. – 30. 4. 1978.

Je nutné si uvědomit, že Vietnam se v rámci Hnutí nezúčastněných zemí snažil problém řešit nejdříve diplomaticky, ovšem na žádost Šrí Lanky (ve které se zasedání zemí tohoto hnutí konalo 16. – 19. 8. 1976) tento bod stáhl a výsledkem bylo, že si Pol Potův režim troufal čím dál víc.

Proto masakr v Ba Chúc (všimněte si, že zde bylo zavražděno zhruba 6 x více obyvatel než v My Lai, a to se nezastávám nijak Američanů!) se stal katalyzátorem vietnamského rozhodnutí svrhnout Pol Pota a Ieng Saryho!

Milan Syruček, znalec problematiky jihovýchodní Asie a zejména Vietnamu, Laosu a Kambodže ve své publikaci „V zajetí džungle“ (Nakladatelství Epocha, Praha 2007) uvádí, že „…svět, zejména ten demokratický, který jediným slovem neodsoudil řádění Rudých Khmérů, spustil tvrdou protivietnamskou kampaň, že do Kambodže vůbec vstoupili a nenechali umřít celý šestimilionový národ. Hlavním argumentem bylo, že svobodu nelze přinášet násilím.“ A Syruček hned dodává: „Poněkud tomu nerozumím: Do Iráku Američané a Britové přinášeli svobodu na stříbrném podnosu nebo na tancích a bombardérech? Demokracie a svoboda se přece neměří podle velikosti státu a jeho pozice ve světě. Pokud tomu tak je, pak to stále není skutečná demokracie a svoboda.“ (Konec citace z výše uvedené publikace).

V Ba Chúc je dnes Památník obětem a hřbitov na ploše 5 ha, oba chrámy, ve kterých došlo k zavraždění ukrytých obyvatel, jsou považovány za národní historická místa…

Ale vraťme se k výročí napadení Vietnamu expanzionistickou Čínou. Vietnam 7. 1. 1979 pomohl vojensky svrhnout polpotovský režim, což dnes uznávají i Američané, kteří říkají, že Vietnam zachránil Kambodžu z nejhoršího. Tehdy ale mluvili jinak…

Čínský představitel Teng Siao-pching byl na návštěvě v USA, kde si v podstatě nechal posvětit čínskou expanzionistickou politiku. A 17. 2. 1979 Čína vojensky napadla Vietnam.

Tehdy 17. února 1979 překročilo 25 čínských divizí, celkem 250 000 mužů podporováno dělostřelectvem a tanky T-59, 770 km dlouhé čínsko-vietnamské hranice. Vojáci postupovali 26i proudy, ale hlavní nápor směřoval na města Lang Son a Ðong Ðang, odkud je Hanoj vzdálená asi 135 kilometrů. Proti nim stálo 100 000 vietnamských bojovníků a v okolí Hanoje stála záloha v podobě 1. a 2. armády. Do jisté míry Vietnamci útok čekali, protože přesuny 17 čínských divizí začaly již v létě 1978. (Tady si všimněte, že svržení polpotovského režimu, které se uskutečnilo až začátkem ledna 1979, bylo v podstatě jen záminkou). Čínská pěchota měla početní převahu a počítala s tím, že za štítem tanků s dělostřeleckou podporou bude snadno pronikat přes průsmyk Přátelství silnicí č. 1 a poté podél pobřeží směrem na Mong Cai. Po dosažení Rudé řeky měl útok směřovat jejím údolím po silnici na Lao Cai. Další proudy měly dosáhnout Černé řeky a jejím údolím se také dostat k Hanoji. Druhotný útok byl namířen na provinční sídlo Cao Bang a měl přetnout silnici č. 4, spojující silnice č. 1 a č. 2.

Brzy se však ukázalo, že hornatý terén na severu Vietnamu není příliš vhodný pro tuto čínskou taktiku. I když byli Vietnamci překvapeni masivním použitím tanků T-59, dokonale využili terén a dokázali z vrcholků ničit protitankovými raketami čínské tanky, projíždějící sevřeným údolím, ve velkém. Ty pak zatarasily cestu dalším tankům a v čínských řadách se vytvářel zmatek. K vietnamskému údivu totiž čínské osádky tanků nevyužívaly pro vzájemnou komunikaci radiového spojení, ale používaly k signalizací praporky. Radiové spojení nevyužívaly údajně proto, že v Tonkinském zálivu byla vojenská plavidla, která radiovou komunikaci rušila, ale signalizace praporky byla omezena viditelností… Překvapivé bylo i to, že čínští vojáci se vrhali do bojů i přes značné ztráty, protože chtěli využít početní převahy – nastupovali ve vlnách, když byla zlikvidována první, nastoupila druhá, třetí. Vietnamští vojáci, kteří měli také ztráty, se snažili zneškodnit jak dělostřelecká postavení, tak velitelská stanoviště. Vietnamský generál Van Tien Dung (1917 – 2002), náčelník generálního štábu, správně předpokládal, že koncepce řízení čínské armády bude velice dogmatická. Jestliže padl velitel, jednotka byla okamžitě dezorientována a stávala se snadnou kořistí. (Milan Syruček ve své výše uvedené publikaci uvádí, že se o tom přesvědčil osobně, když hovořil se zajatými čínskými důstojníky. Ztráta spojení a dezorientace v neznámém terénu byly jednou z hlavních příčin, proč se tak snadno vzdávali a úspěch na bojišti byl nevalný. První den postoupili o 10 km a celkově se nejdál dostali 40 km od hranic. Čínští vojáci neznali terén a navíc ani nevěděli, že jsou na vietnamském území, bylo jim řečeno, že to Vietnamci napadli Čínu! Navíc si Syruček všiml, že už podle postav to byli Číňané ze severu, nikoliv z pohraničních oblastí jižní Číny. Zřejmě se čínské vedení obávalo, že Číňané z jihu – kteří jsou podobní postavami Vietnamcům a mnoho Vietnamců, ovládající čínštinu, ovládá kantonskou čínštinu a měli mezi sebou přeshraniční styk – by proti Vietnamcům nebojovali nebo alespoň ne s takovou houževnatostí). A navíc, vietnamská armáda zocelená boji proti Američanům, ukázala Číňanům „Mao Ce-tungovu partyzánskou teorii“ v praxi.

Číňané zúžili původních 26 proudů jen na jedenáct se snahou dobýt jednotlivá provinční města Cao Bang, Lang Son, Lao Cai, Ha Giang, Lai Chau a Quang Ninh. Na město Lang Son podnikli 17 ztečí, aby získali zpět to, co se Vietnamcům podařilo dosáhnout jedním protiútokem. Právě toto město bylo cílem poslední čínské ofenzívy, která měla zamaskovat už zahájený ústup. Číňané chtěli donutit Vietnamce, aby do bojů poslali elitní armády z okolí Hanoje a především vietnamské jednotky z Kambodže. Shodou okolností ve stejnou dobu byl na státní návštěvě Kambodži legendární premiér Pham Van Ðong (1906 – 2000). Když došlo k čínské agresi, premiér zachoval pevné nervy a normálně dokončil státní návštěvu, aniž by ji musel náhle přerušovat. K odražení nepřítele nepotřebovali Vietnamci stáhnout z Kambodže ani jednoho vojáka a také neoslabili obranu Hanoje – v podstatě jim stačily pohraniční síly, místní jednotky a domobrana. Číňané se ale při ústupu mstili – vyvraždili mnoho civilních obyvatel včetně žen a dětí, jejichž těla pak naházeli do studní (bylo to zejména v provinciích Cao Bang a Lang Son). Ano, i Čínská lidová osvobozenecká armáda páchala válečné zločiny na těch nejbezbrannějších, tak jak to vidíme dnes v mnoha jiných konfliktech!

Čínský útok se zastavil 5. 3. 1979 u města Cao Bang a do 17. 3. se čínské jednotky stáhly na čínské území. I když Čína vydávala tuto trestnou lekci jako své vítězství, ve skutečnosti tomu bylo jinak – čínská armáda, která v roce 1949 zahnala Čankajška na Tchajwan a v korejské válce vytlačila Američany (a Jihokorejce) za 38. rovnoběžku, poprvé zažila vojenský neúspěch. (I to je jeden z důvodů, proč dnešní Čína tolik zbrojí, neboť má problémy s kdekým ve svém blízkém i vzdálenějším okolí a rozhodně je to vojenská velmoc, která se nesmí podceňovat).

Čínské provokace, zejména odstřelování pohraničí prakticky pokračovaly s větší či menší intenzitou až do roku 1989, než se vietnamská armáda stáhla z Kambodži. Čína se nikdy neomluvila Kambodži za její podporu genocidního režimu v této zemi, ani Vietnamu za agresi 17. 2. 1979. Velká Čína se samozřejmě nikdy neodstěhuje někam jinam, proto menší státy jako je Vietnam, ale i Laos, Kambodža, Thajsko, Indonésie či Filipíny se snaží s ní vycházet po dobrém, nicméně každá země se snaží (některá více, některá méně) být obezřetná vůči této velmoci. Snad nejvíce s ní mají malé země problémy v oblasti Jihočínského (Východního) moře, ale to už je trochu jiná kapitola.

A ještě jedna zajímavost. Ve stejný den, kdy došlo k čínské agresi (17. 2. 1979) odlétal do Vietnamu pan prof. Ing. František Pospíšil, CSc. (1928 – 2014), jenž sem byl pozván vietnamskou vládou na řešení problematiky intenzivního pěstování praskavce ledencového (Psophocarpus tetragonolobus), což je tropická luskovina, jejíž bílkoviny se vyrovnají bílkovinám živočišného původu, takže tato plodina v rozvojovém světě může nahradit nedostatek masa a může se podílet na likvidaci hladomoru, jelikož má všestranné využití. Vzhledem k napadení Vietnamu byly obavy o misi pana profesora Pospíšila, nicméně cesta dopadla dobře a na jeho práci pak navázali jeho kolegové, jako např. prof. Valíček, doc. Hlava, doc. Michl a další akademici z tehdejšího Institutu tropického a subtropického zemědělství při dnešní České zemědělské univerzitě Praha. Vzpomínám na to proto, že zde uvedení akademici stáli všichni při založení Česko-vietnamské společnosti před cca 26 – 27 lety.

Na snímku:

vlevo generál Vo

Nguyen Giap,

vpravo generál

Van Tien Dung

V ietnamští vojenští veteráni z pluku č. 567 uctívají památku svých 23 padlých kolegů, kteří zahynuli v jeskyni Keng Rieng při obraně průsmyku Khau Chia (vesnice Quoc Phong, okres Quang Hoa, provincie Cao Bang) v únoru 1979. (Foto Vietnamská tisková agentura, deník Nhan Dan

Příbuzní padlých vojáků z února 1979 přicházejí uctívat

památku na národní hřbitov hrdinů Vi Xuan v provincii Ha Giang,

(foto Minh Tam, Vietnamská tisková agentura)

Voják Ngo Duy Nhung zachránil dítě z trosek (únor 1979) – foto Ngo Dinh Phuoc, Vietnamská tisková agentura

Polní nemocnice poskytovala pomoc všem, vojákům, civilistům, na snímku ošetření po zásahu střepinou granátu ve vesnici Quyet Tien (provincie Ha Tuyen) – foto Hua Kiem, Vietnamská tisková agentura (únor 1979).

Uprostřed (v brýlích) japonský novinář Isao Takano z listu Akahata, kterého čínští vojáci zastřelili dne 7. 3. 1979 ve městě Lang Son – foto Minh Dao, Vietnamská tisková agentura.

Luc Van Vinh a jeho dospělé děti, tři synové a dvě dcery, se zapojili do obrany provincie Cao Bang (únor 1979) – foto Ta Hai, Vietnamská tisková agentura.

Čínský agresor (únor 1979) neměl s ničím slitování, zde na snímku zničený Tra Linh v provincii Cao Bang (foto Si Chau, Vietnamská tisková agentura) Všechny fotografie jsou převzaty z deníku Nhan Dan, Hanoj, 17. 2. 2024

(Za použití citací z výše uvedené publikace Milana Syručka napsal Ing. Jiří Homola)