Co vás táhne poznávat nejexotičtější části světa?

Jako dítě zhruba desetileté jsem doslova hltal cestopisy Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky. Tato četba se stala základem mé cestovatelské touhy. Od mládí jsem měl tři přání – vidět Nový Zéland, z Latinské Ameriky Machu Picchu a vodopády Iquacu. A to jsem si již splnil.

Léta tak daleké cestování nebylo prakticky možné, přiznejme si, bylo to složité. Nebyla také tak rozvinutá letecká doprava, vše bylo dražší než nyní. Je pravdou, že dnes je svět opravdu menší, všude je jakoby blíže.

Poznávat exotické části našeho světa byla tedy má touha od dětství. Naplňování mých tužeb jsem začal uskutečňovat od poloviny devadesátých let, a nyní už neztrácím čas. Lákají mě nejen pamětihodnosti a příroda, ale velmi mě zajímá, jak jinde lidé žijí.

Které země jste navštívil?

Keňu, Tanzanii, Etiopii, Egypt, Jordánsko, Izrael, Turecko, několikrát Indii, dvakrát Srí Lanku, čtyřikrát Indonésii, Barmu, Thajsko, Čínu, Vietnam, Kambodžu, Peru, Bolívii, Argentinu, Brazílii, Mexiko, Spojené státy, Nový Zéland a Fidži. Snad jsem na žádnou zemi nezapomněl.

Kam vyrazíte v tomto roce?

Na tento rok plánuji jakýsi návrat ke vzpomínkám: v Indonésii jsem nebyl asi třináct let, tak mě moc zajímá, jak se tato země změnila, co je tam nového.

Jakým způsobem cestujete?

Zpočátku jsem cestoval s cestovními kancelářemi. Nyní jsem poznal kouzlo individuálního cestování, ale to stále není možné všude, přetrvávají lokality, kam bych se neodvážil sám. Napoprvé se vůbec snažím cestu do nějaké takovéto země uskutečnit s cestovní kanceláří, a pak se osmělím a cestuji už sám po své ose. Dosud se mi nikde nic nestalo.

František Ruda v srdci černé Afriky

Jistě na svých cestách stále srovnáváte s našimi končinami, s naší životní úrovní, určitými jistotami, ale i naší materiální závislostí na hromadění zboží, která se stále prohlubuje. Jaké hlavní poznání si ze svých cest přivážíte?

Poznal jsem, že všude žijí lidé, a protože jsem se především pohyboval v prostředích pracujících lidí, kde je mi to nejpříjemnější, tak vím, že všude lidé musejí pracovat, aby se uživili – někde aby si zajistili slušné živobytí, a někde aby to byla aspoň ona pověstná skýva chleba. Mnohokrát jsem si na svých cestách, které pro mě byly dovolenými, uvědomil, že lidé žijí v těžkých podmínkách, až krutých. A že si většina našich občanů vůbec neuvědomuje, jak se tady máme dobře, když existuje přece jen nějaké pracovní či sociální zákonodárství a dodržují se přece jen nějaké zákony.

Nyní si vybavuji svůj zážitek z Číny, kde jsme byli před lety na řece Li. Bydleli jsme v hostelu, kde pracovala jako recepční mladá Číňanka. Pobyli jsme tam asi pět nocí, a já jsem stále v recepci viděl tuto konkrétní mladou ženu. Provázala nás ráno, když jsme odjížděli za poznáním, vítala nás večer, vykonávala i noční vrátnou, když jsme se třeba v půlnoci teprve vraceli. Začal jsem se s ní bavit, a dozvěděl jsem se, že má směnu 24 hodin denně a v podstatě sedm dní v týdnu. Měsíčně dostala jeden nebo dva dny volna k návštěvě rodiny na venkově. Podmínky čínského kapitalismu jsou tedy tvrdé, a řeči okomunistické Číně, které znějí z některých sdělovacích prostředků, jsou účelové – směřují totiž jen na onálepkování tamního státního vedení. Musím říci, že třeba v indických hotelech, kde jsem pobýval na jiné své cestě, se hotelový personál střídal. Ovšem připouštím, že mezi hostelem a hotelem je rozdíl.

Na druhou stranu, co se týče charakteru staveb, tak budovy a stavby v »komunistickém« Vietnamu byly pevné, bytelné, takže jistě i podmínky bezpečnosti práce jsou v této zemi vyšší než například na indickém subkontinentu. Zajisté si všichni vzpomeneme na zřícení bangladéšského továrního komplexu Rana Plaza v roce 2013 s více než tisícovkou mrtvých, což svědčí o bídných bezpečnostních podmínkách práce v této zemi.

Navštívil jste také Indii. Říká se, že právě v ní jsou nejostřeji a nejotřesněji vidět rozdíly mezi bohatými a chudými. Souhlasíte?

Ano, to je pravda. Indie je překrásná země, po stránce památek i duchovního základu jsem si ji velmi užil. Ale málokde vidíte takové množství špíny, chudoby a bídy zkoncentrované na jednom místě jako tam. Přitom lidé vypadají relativně šťastně, jako kdyby zde platilo, že štěstí lidí se nezakládá na tom, co mají materiálně.

V těchto zemích prostě neexistuje to, co do lidí u nás cpou prostřednictvím ubíjejících reklam – po roce 1989 ve značné míře. Mám na mysli nekonečný tlak na nakupování dalších a dalších hmotných statků. Reklama nám nutí vše: jak máme být oblečeni, jaký máme mít životní styl, co máme jíst, v čem máme bydlet, čím máme jezdit, kam máme jezdit… A jsou dvě možnosti: buď se to člověku nesplní, a lidé jsou pak nešťastní či frustrovaní, nebo se to vyplní, člověk je pět minut šťastný, ale ihned poté si vymyslí další nesmysl. Je to nekonečné honění za nějakou chimérou, na které je založen tento banksterský systém. Neustále kupuj, spotřebovávej, neopravuj, vyhazuj, aby z toho měl někdo zisk. To je cíl.

A toto honění za zlatým teletem není tak jednoznačně všudypřítomno v zemích, které jsou založeny na duchovnějším základě. To mě samozřejmě oslovuje.

Zpět k Indii, zemi obrovských protikladů: Žebrající děti, starci ve špíně, mezi nimi olezlí psi – to jsou obrázky horší než z dickensovského kapitalismu. Na druhé straně jsem viděl v Dillí ve vládních čtvrtích zlatý luxus, obchody se zbožím, které si normální Ind nemůže nikdy dovolit.

Když tohle vidíte na vlastní oči, co vás napadá?

Víte, jako mladý jsem si říkával, jakou jsem měl smůlu, že jsem se narodil do »komunistického« Československa, a nyní – po mých cestovatelských zážitcích – si uvědomuji, že jsem vlastně klikař, že jsem měl obrovské štěstí, že jsem se narodil právě zde. Tento můj tehdejší pocit byl způsoben nedostatkem informací. Proto vidím jako nesmírně důležité cestovat po světě, poznávat.

A nechtěl bych být ani příslušníkem velkých národů, jako například národa amerického nebo ruského, které jsou si svou mentalitou velmi blízké a mají své specifické rysy.

Ve svém životě jsem poznal výhody a nevýhody socialismu a kapitalismu, a jestli budu mít v životě štěstí, možná se dočkám nějaké syntézy výhod obou systémů.

Jste členem Česko-vietnamské společnosti a navštívil jste také Vietnamskou socialistickou republiku (VSR). Jaké máte dojmy z této země?

Ano, navštívil jsem tuto zemi, prozatím však jen jednou. Nejpůsobivější je srovnání VSR a sousední Kambodže, které mají stejné klimatické a přírodní podmínky. Ve Vietnamu je pořádek, čisto, zato Kambodža se blíží poměrům Indie, tedy nepořádek a obrovské rozdíly. Jakmile překročíte vietnamsko-kambodžské hranice, je to obrovský rozdíl ve vyspělosti ve prospěch Vietnamu. Čistota je ve Vietnamu dokonce vyšší než u nás!

Ve VSR, jak jsem měl možnost vidět, si nejdůležitější výrobní prostředky a infrastrukturu stát ponechal ve svých rukou. Například jsem si všiml, že mnohé domy nejen ve městech jsou postaveny v jednotném stylu, soudím, že je to produkt nějaké družstevní výstavby nebo je zaměstnavatel vybudoval pro své zaměstnance.

Samozřejmě, stupeň rozvoje ve Vietnamu je nižší než náš, to nemusím vysvětlovat. Ve Vietnamu vidíte velké množství motorek, mopedů, méně aut, ale lidé mi připadají spokojení. A co je hlavní, nevidíte žebráky, bezdomovce, a to je velmi důležité! Současně tam na ulicích či podél silnic vidíte billboardy s budovatelskými hesly. Soudím tedy, že ve Vietnamu přetrvalo budovatelské úsilí, chuť do společné práce.

Rád bych se tam ještě jednou vrátil, a dokonce s nějakou skupinou, v níž by aspoň někdo hovořil vietnamsky, abych se této zemi více dostal pod pokličku. Ovšem zajímá-li vás, jak jsem se ve VSR domlouval, tak po celou dobu pobytu mi vystačila má angličtina.

Jak jste se po Vietnamu pohyboval?

Batoh na zádech – naprosto volně a bez potíží jsem jezdil po celém území tamní veřejnou dopravou. Prostě jsem vystoupil z letadla v Ho Či Minově Městě, vyšel jsem z letištní haly a hned jsem jel veřejným autobusem do centra. Vietnamská města to mají tak bezvadně zajištěné, že veřejná doprava jede až na letiště. Stravoval jsem se v restauracích, jídelnách, sem tam jsem si něco koupil v obchodě. Jezdil autobusy. Takovéto cestování není drahé, za pět neděl mého pobytu ve VSR a Kambodži jsem utratil necelých 1200 dolarů (asi 25 000 korun), což je vzhledem k destinaci opravdu příznivé. A to jsem v této částce také měl započtenu vnitrostátní letenku z Hanoje do Ho Či Minova Města a šestidenní pobyt v Kambodži.

Co všechno jste si musel na svou vietnamskou cestu připravit?

Opravdu jsem měl pouze dostatečně dopředu zajištěné letenky Praha – Ho Či Minovo Město a zpět, a 1200 dolarů v kapse. A ještě kreditní kartu pro případ nějaké nenadálé situace. Pak jsem měl ještě šikovnou publikaci (průvodce Lonely Planet Vietnam v českém překladu), v níž jsem si přečetl vše potřebné. Pro vaše čtenáře, kteří by zvažovali cestu po vlastní ose do obdobné země, takové publikace velmi doporučuji. Jsou tam podrobně popsány nejen místní zajímavosti, památky, ale také ubytování, stravování, doporučení, co je levné a co drahé, a samozřejmě varování před různými nebezpečími apod.

Co se týče turistů, tak ve většině míst jsem byl jediným bělochem. V Hanoji nebo Ho Či Minově Městě samozřejmě byli další »bílí« cizinci, tam přece jen turisté z Evropy, USA či z Ruska zavítají.

V jakém stavu jsou památky upomínající na americkou agresi ve Vietnamu?

Neviděl jsem všechny, nebyl jsem například v My-lai. Hlavní je muzeum v Ho Či Minově Městě. Když jsem si to vše prohlédl a současně viděl vietnamskou pracovitost, houževnatost, získal jsem k Vietnamcům velký obdiv za to, jakým způsobem kladli odpor Francouzům a poté Američanům, jak dokázali ve zničené zemi vybudovat svou nezávislost a obhájit svůj stát, zvítězit ve válce. To je opravdu obdivuhodné.

Jejich boj za nezávislost trval desetiletí, a nejen Francouzi a Američané mají krvavé ruce. Všichni kolonizátoři v historii! Nějak se zapomíná, že Američané například vybili své původní obyvatelstvo.

Rád bych upozornil na takovou zvláštnost. Součástí muzea v Ho Či Minově Městě jsou i podzemní kanály, které užívali vietnamští partyzáni v boji s Američany. Těmito kanály podkopali mnohá území a mohli vždy překvapivě zaútočit na nepřítele ze zálohy. Prolézat kanály rozměrů cca čtyřicet centimetrů na šířku, sedmdesát na výšku bylo dosti šílené. Pro turisty jsou zprovozněny tři čtyřicetimetrové úseky. Ten první jsem zvládl celkem bez problémů, z druhého se mi už neudělalo dobře a byl jsem rád, že jsem mohl vylézt. Do třetího jsem vůbec nevlezl. A není to jen tím, že jsem jistě robustnější postavy než průměrný Vietnamec.

Co jste viděl ze starobylých památek Vietnamu?

Nádherné jsou památky na říši Čampa nebo ve středověku nejvýznamnější vietnamský přístav Hoi An. Nádherná je i příroda – Halong Bay, Ninh Binh a hory na severozápadě Vietnamu s velkým množstvím etnických minorit.

Viděl jsem také císařský komplex v Hue. Ten byl zničen právě za bojů vietnamských partyzánů s Američany, neboť partyzánům se podařilo Hue dobýt a opevnit se právě zde. Byl pochopitelně velice poničen. Do značné míry je to již opravené, což ovšem není zásluhou přírody, ale vietnamského státu. Jinak příroda svou tropickou bujností víceméně překryla zvěrstva, která páchali Američané – například následky Agentu Orange.

Nezdá se vám, že toto děsivé americké »dobrodružství« se už nějak pozapomnělo?

V Američanech byl dlouho vietnamský syndrom, ale skončilo to tak rokem 1989. Pak následoval kolaps východního bloku a ten Američané přijali jako své vítězství. Tím »se zapomnělo« na jejich někdejší prohry. Nebo jinak řečeno, pocit vítězství přebil jejich předchozí prohry a lumpárny.

Dosud se Američané chovají jako světoví vítězové. Díky daleko lepší vojenské technice nemají v konfliktech, kde se angažují, tolik svých mrtvých (americké vojáky), jako měli ve Vietnamu. Proto i americké veřejné mínění není dnes tak aktivní, jako bylo ve vietnamské válce a jaké známe i z mnoha filmů – například z Formanových Vlasů. Bohužel, vlastností Američanů je, že oni počítají jen své mrtvé, ostatní jsou tzv. kolaterální ztráty. Kdežto ve vietnamské válce byly desetitisíce mrtvých Američanů, tedy desetitisíce matek a statisíce dalších příbuzných dostávaly zprávy o úmrtí svých synů, otců, bratrů a synovců. To se v národě kumulovalo a muselo se nějak projevit.

A přitom se podívejte, jaké zločiny páchají americké bezpilotní letouny drony dnes. Ovšem nepadne u toho ani jeden Američan.

Monika HOŘENÍ