RECENZE NA KNIHU „NÁKLONNOST LIDÍ NA SVĚTĚ K PREZIDENTU HO ČI MINOVI“ – vydalo nakladatelství SỰ THẬT (PRAVDA) v Hanoji 2023

Ve Vietnamu byla vydána kniha „Náklonnost lidí ve světě k prezidentu Ho Či Minovi“ s vietnamským textem a s texty v cizích jazycích. Viděl jsem například na WhatsAppu švédskou verzi tohoto vydání, ale protože to bylo pouze přeposláno ve WhatsAppu, nemohu posoudit, zda ve švédské verzi jsou jiné fotografie či ne, ačkoliv předpokládám, že základ knihy bude asi ve všech jazykových mutacích stejný. Tato recenze se týká pouze vydání s českou mutací.

Jedná se o knihu vesměs fotografickou, která je rozdělená do třech částí. První část se zabývá politickou drahou prezidenta Ho Či Mina a nazývá se Prezident Ho Či Min – Hrdina národního osvobození. Druhá část se zabývá kulturou a nazývá se Prezident Ho Či Min vynikající kulturní osobnost. Třetí část knihy se zabývá víceméně odkazem prezidenta a jmenuje se Prezident Ho Či Min bude žít navždy s časem.

Co se týká výběru fotografií, v podstatě knize nelze nic vytknout. Jsou zde samozřejmě notoricky známé fotografie zejména z počátku života budoucího prezidenta ve Francii, v Číně, v sovětském Rusku a samozřejmě z Vietnamu. Pak je zde celá řada fotografií, které jsou ve Vietnamu samozřejmě známé, u nás v Evropě zdaleka ne tolik.

Nejranější fotografie jsou známé u nás i proto, že všechna vydání životopisných knih o prezidentovi tyto fotografie otiskují a je celkem jedno, zda se jedná o publikace jako např. Rudolf Mrázek HO ČI MIN (Horizont Praha 1983); William J. Duiker HO ČI MIN ŽIVOTOPIS (BB/art Praha 2003); Jevgenij Kobeljev HO ČI MIN (Mladá garda Moskva 1979) – v ruštině; Ján Čierny HO ČI MIN (Pravda Bratislava 1985) nebo překlad z ruštiny S. Afonin – E. Kobelev SOUDRUH HO ČI MIN (Svoboda Praha 1985) – zde je patrné, že překladatel napsal ruské jméno jednoho z autorů v anglické verzi… (jinak jde v podstatě o překlad ruské knihy o prezidentu Ho Či Minovi).

Ho Či Min a German Titov v Halongu

Vietnamské knize lze asi vytknout český překlad, který jde na vrub pana Ing. Doan Dana. Žel, ambasáda asi nemá někoho schopnějšího a podle toho to také vypadá. Nebudu se zabývat všemi chybami, ale alespoň ty nejpodstatnější. Dříve francouzští kolonizátoři nazývali Vietnamce Annamity, není to sice zeměpisně přesné, protože Vietnam byl tehdy členěn na severní Tonkin, střední Annam a jižní Kočinčínu, a mnozí Vietnamci toto pojmenování považovali za dehonestující, nicméně, pokud se tento název v knize objevuje, je třeba dodržovat jeho správné psaní. Vietnamský text ho má správně (viz strana 21), ovšem překladatel píše Jménem Patriotů Anamu ve Francii, Nguyen Ai Quoc podal „Požadavky lidu Annamu“… a každému padne do oka, že jednou má název Annamu napsaný špatně, podruhé ve stejné větě dobře. Vím, je to maličkost, ale žel toto je hned patrné…

Na straně 26 se píše Pan Tong Van So byl převlečen jako čínský buržoasní, aby mohl opustit Šanghaj… ale jako buržoasní co? Spíše mělo být napsáno jako čínský obchodník.

Obdobná chyba se objevuje na str. 31, kde překladatel napsal Prezident Ho Či Min v roce 1945 přivítal delegaci spojenců z USA, Spojené království, francouzské a Číny. Když pominu, že správně má být Spojeného království, tak francouzské co? Republiky, Francie? Žel, opět chyba, která jde na vrub překladatele.

Nyní k několika jménům čínských představitelů. Čínská jména ve vietnamštině jsou většinou „povietnamštěna“, takže u nás asi nikdo neví, kdo je to Tran Canh, protože toto jméno zní vietnamsky (viz str. 42). Jedná se o čínského vojenského poradce, který působil u Viet Minhu v 50. letech a jehož čínské jméno zní Chen Geng (1903 – 1961), což byl pozdější čínský generál. Na str. 44 je první čínský velvyslanec v Hanoji La Quý Ba, jehož čínské jméno zní La Gui-ba. Překladatel asi také neví, že čínské jméno premiéra (viz str. 52) se u nás píše Čou En-laj, i když překladatel jeho jméno napsal v anglické verzi, což bych nepovažoval za nějakou zásadní chybu. Na str. 171 je snímek prezidenta s významným čínským básníkem a předsedou Čínské akademie věd, jenž je uveden jako Guo Moruo. Pokud je vám toto jméno trochu povědomé, tak ano, jedná se i u nás o známého básníka jménem Kuo Mo-žo, jenž byl u nás vydáván v 50. letech, později již ne, protože se z něho stal zarytý maoista…

Překladatel také píše v anglické verzi mongolská i jiná jména, takže na str. 50 se jedná o známého mongolského politika, jenž se u nás píše Jumdžágín Cedenbal (a samozřejmě se jedná o Süchbátarovo náměstí), na str. 45 by správněji mělo být napsané jméno sovětského velvyslance jako Lavričev (a nikoliv v anglické verzi, jak se tento nešvar objevuje mnohdy i na internetu zejména u mladých autorů, kteří již neovládají ruštinu a píší ruská jména v anglické verzi), na straně 155 je jméno významného indického básníka napsáno jako Tagor (ano, v anglické verzi se toto jméno píše takto), ale u nás i díky akademikovi Lesnému, významného indologa, který se s tímto básníkem přátelil, ho známe pod jménem Thákur. Ovšem jména zejména převzatá z jiných abeced, z čínských či hindských znaků, z azbuky a arabského písma a převedená do anglické verze bych nepovažoval za nějakou velkou chybu.

Spíše mne zaráží některé zeměpisné či politické chyby. Tak např. na str. 48 se píše, že Mao Ce-tung byl prezidentem. Nikoliv, Mao sice vládl Čínské lidové republice jako nejvyšší představitel, nikdy však neměl funkci prezidenta. Na str. 56 překladatel píše, že Slavnostní uvítací ceremoniál pro prezidenta Ho Či Mina v Maďarském v srpnu 1957 – v Maďarském čeho?, samozřejmě je to chyba překladatele, buď měl napsat v Maďarsku nebo Maďarské lidové republice (tehdejší název státu). Na str. 63 má opět překladatel chybu, když píše, že Vietnamci a Francouzi projednali dne 9. ledna 1958, ale nedozvěděli jsme se, co projednali. Navíc je zde velká chyba, protože Vietnamská labouristická strana nikdy neexistovala, ta existuje maximálně ve Velké Británii (samozřejmě britská). I vietnamský název to říká jasně: Ðảng (Strana) Lao động (pracujících) Việt Nam (Vietnamu), tedy Vietnamská strana pracujících, jak se tehdy tato politická strana jmenovala! Labour party je opravdu něco jiného! Stejná chyba se opakuje na str. 79.

Překladatel, na to že žije v České republice, by také mohl znát, že u nás se Tandánská sjednocená republika (viz str. 214) píše Tanzánská sjednocená republika (Tanzánie), Hugo Chavez píše takto a nikoliv Chavet (str. 215) a snad největší zmatek mu dělá název mongolského hlavního města Ulánbátaru, jednou to napíše správně (Ulánbátar), podruhé špatně (viz str. 246 – 247 – chybně Ulanbat)… Na str. 154 má překladatel také jednu gramatickou chybu, kdy píše, že Strýc Ho se sovětskými dorosti… tady to komentovat nebudu, protože to ani nemá cenu.

Co bych naopak překladateli nevyčítal, je jeho neznalost některých evropských jmen, protože já třeba se zajímám o Vietnam a okrajově znám (hlavně politiky) některých okolních zemí, ale neznám zdaleka všechny vietnamské spisovatele, malíře, umělce, zpěváky, vědce a tak podobně. Takže chápu, že Doan Dan nemůže znát všechny Evropany, kteří měli něco do činění s Vietnamem.

Takže pro českého čtenáře malé osvětlení z mé strany, protože kniha některé z nich cituje.

Na str. 112 je uvedena citace významného německého profesora Wilfrieda Luleie. Vietnamský text ho uvádí pod jménem Lulay, takže i překladatel ho uvádí pod tímto jménem. Profesor W. Lulei (7/9/1938 – 28/9/2023) byl, jak já říkávám, takový německý Ivo Vasiljev (je možné, že se znali), protože byl profesorem historie a vietnamských studií, působil nejdříve v Lipsku a později v Berlíně na Humboldtově univerzitě (z nepochopitelných důvodů vietnamský text uvádí Univerzita Mbol, což použil i nešťastný překladatel). Když profesor Lulei zemřel v roce 2023, byla na něho vzpomínka i ve vietnamském tisku! Byl také členem představenstva a místopředsedou společnosti Německo – Vietnam. Pro nás může být ještě zajímavé to, že byl rodák z Československa, narodil se totiž v Sudetech v Láryšově a po skončení války byl s rodiči odsunut do tehdejší Německé demokratické republiky. Na Humboldtově univerzitě působil i po sloučení Německa do r. 1998, pak odešel do důchodu, ale aktivně se věnoval Vietnamu až do konce svého života.

Ho Či Min a German Titov v Halongu

Na str. 187 je citace sovětského (ruského) historika a orientalisty, jehož jsem již v této recenzi vzpomínal, autora skvělého životopisu prezidenta Ho Či Mina a to Jevgenije Kobeljeva. Žel, vietnamský text ho uvádí jako Épghênhi Côbêlép, takže ho překladatel přeložil jako Efgenie Cobelev. Celkem chápu, že o něm překladatel nikdy neslyšel…

Na str. 116 je záznam náměstka ministra práce a sociálních věcí České republiky, jakéhosi Hiroslava. Žel, i vietnamský text ho uvádí jako Hirôsláp, takže tentokrát je v tom překladatel úplně nevinně. Bylo mi jasné, že se jedná o velkou chybu, protože ve Vietnamu (a nejen tam) ve jménech píší nejdříve příjmení a pak teprve jméno, zatímco u nás v Evropě je tomu naopak (s výjimkou Maďarů, čemuž odpovídá jejich původ kdesi ve středoasijských stepích, dobře je to patrné na maďarských filmech, kde v titulcích běží nejdříve příjmení a pak jméno, například Németh Katalyn) a tudíž se vietnamský spoluautor domníval, že Hiroslap je příjmení. Nikoliv, když pominu, že došlo k záměně písmen H a M, tak z toho vyjde Miroslav, nádherné slovanské jméno. Tehdy v roce 2001 byl ministrem Vladimír Špidla, ale u něho jsou snad jména jeho náměstků utajená, takže až mému vietnamskému příteli Quanovi se podařilo zjistit na webové stránce české ambasády, že v roce 2001 byl ve Vietnamu jeho náměstek Miroslav Fuchs, který učinil tento zápis!

Na str. 77 je fotografie prezidenta Ho Či Mina s italským představitelem komunistické strany. I vietnamský text ho uvádí jako Hoan Cáclổt Pagiétta, což překladatel opsal jako Juan Carlos Pagiette. I to je chyba, ale nikoliv překladatele. Protože jsem měl podezření, že je to psáno jako španělsky (a španělští komunisté do Vietnamu nejezdili, měli v 60. letech jiné starosti), prošel jsem různé představitele italského komunistického hnutí a našel jsem významného představitele, který se jmenoval Giancarlo (ano, to je to Juan Carlos!) Pajetta. Žil v letech 1911 – 1990 a ve Vietnamu opravdu byl v roce 1965. Po smrti generálního tajemníka Italské KS Enrica Berlinguera (ten v knize je též s prezidentem Ho Či Minem) se o něm uvažovalo jako o jeho nástupci, nakonec ale nebyl zvolen z důvodu již vyššího věku…

Snad největší problém mi způsobil polský autor Đucôrôpốp. Samozřejmě i překladatel ho opsal jako Dukoropa, protože o něm nikdy neslyšel. Přiznám se, že já také ne. Všimněte si na straně 169, že vietnamský text má v jeho jméně Đ a to se ve vietnamštině čte jako D. Proto jsem hledal všechny polské spisovatele na D a hledal jsem jméno, které by se tomu trochu podobalo. Ale nepořídil jsem. Nakonec mi Quan poradil, abych zkusil hledat mezi bulharskými nebo sovětskými spisovateli, protože ta koncovka -pop evokuje staré psaní ruských nebo bulharských jmen s koncovkou -pov ve vietnamštině (ano, dříve se třeba kosmonaut, předseda společnosti SSSR – Vietnam German Titov psal ve vietnamštině Titop) a tak jsem rozšířil okruh hledání spisovatelů 20. století na D ještě na Bulhary, Rusy (Sověty), ale i Jugoslávce, Rumuny a Albánce. Neuspěl jsem. A tak jsem znovu hledal a hledal na internetu a našel jsem tu samou fotografii prezidenta Ho Či Mina s tímto polským spisovatelem. Jenže jeho jméno zde bylo uvedeno jako Ducoropop – všimněte si, prosím, toho D. Zde bylo uvedeno písmeno D bez čárky uprostřed a to se ve vietnamštině čte jako Z nebo Ž. A to celé změnilo situaci! Takže chyba byla na vietnamském textu knihy, protože se jedná o polského autora Wojciecha Žukrowského. Wojciech Žukrowski (1916 – 2000) byl všestranný polský umělec, novinář, spisovatel, scénarista filmů a měl velmi zajímavý osud. V roce 1939 při napadení Polska bojoval v řadách Armije Krajowe proti Němcům, po porážce působil v odboji a pracoval v lomu mimo jiné s Karolem Wojtylou, pozdějším papežem Janem Pavlem II. Odtud pramenilo jejich přátelství až do smrti Žukrowského. Po válce pracoval v řadách Armije Ludowe (kdo zná trochu historii Polska, tak ví, že tyto dvě armády bojovaly ještě po válce asi tak do roku 1947 mezi sebou, Žukrowski měl i štěstí, protože tehdejší stalinisté v Polsku likvidovali všechny, kteří působili v Armiji Krajowe) a v letech 1953 – 1954 působil jako válečný zpravodaj v Číně a ve Vietnamu. Později působil v diplomacii v Indii. V roce 1961 byl v Laosu (a fotografie s Ho Či Minem je z prosince r. 1961 – tehdy se do Laosu jezdilo hodně přes Vietnam a je dost pravděpodobné, že se s Ho Či Minem znali z let 1953 – 1954). Žukrowski (polsky psáno Żukrowski) byl autorem mnoha knih a scénářů k různým filmům, ale bylo to jak u nás za normalizace – některé jeho knihy byly zakázané a to i přesto, že byl nositelem několika polských vyznamenání, 2 sovětských a jednoho vietnamského Řádu práce (Huân chương Lao động 1. třídy). Dokonce i u nás vyšla jedna jeho knížka, kterou ihned po vydání zakázali a když se tajná služba (Státní bezpečnost) rozhodla tuto knihu zabavit a zlikvidovat ve stoupě, v tiskárně už nic nenašla, protože v Československu se nic neutajilo a tiskaři knihu ihned rozdali lidem… To snad bylo poprvé v historii, kdy byl husákovským režimem zakázán autor, který byl nositelem vyznamenání od prezidenta Ho Či Mina. To jsou paradoxy života, které normální člověk nevymyslí… K jeho jménu – když si přečtete to jméno Ducoropop, tak jako Zukoropov = Zukrovov = Zukrowov = Zukrowski, tak až na tu koncovku to celkem sedí. Ještě jedna zajímavost – když generál Jaruzelski vyhlásil v Polsku stanné právo, aby zabránil obsazení Polska Varšavskou smlouvou (potažmo SSSR) a tím zabránil nejhoršímu krveprolití, tak Žukrowski podpořil Jaruzelského, čímž si zase vykoledoval nelibost Solidarity… Ano, fotografie tohoto spisovatele napovídá, že je to on, protože tam je samozřejmě v mladších letech, kdy měl 45 let.

V čem musím pochválit překladatele, že u mnoha jmen, ačkoliv vietnamský text je uvádí trochu pozměněná, je napsal správně, jak je známe my v Evropě. Je to třeba u známého australského spisovatele a novináře, bojovníka proti válce ve Vietnamu Wilfreda Burchetta (1911 – 1983); francouzského námořníka a bojovníka proti válce v Indočíně Henriho Martina (1927 – 2015), který vzpomínal na své setkání s Ho Či Minem společně s aktivistkou a protiválečnou bojovnicí Raymonde Dien (1929 – 2022), významného britského právníka z Hongkongu Francise Henry Losebyho (1883 – 1967); francouzského významného protiválečného novináře Léa Figuèrese (1918 – 2011) či novinářky Madeleine Riffaud (1924 – 2024). U ní se na chvíli zastavím. Madeleine Riffaud se v létě 2024 dožila sto let, tehdy ji navštívil i vietnamský velvyslanec v Paříži. Zemřela koncem roku 2024, kdy na ni vyšla vzpomínka i ve vietnamském tisku. Madeleine Riffaud patřila mezi novináře, kteří burcovali proti francouzským válkám v Indočíně a v Alžírsku i proti americké válce ve Vietnamu. Tehdy žila několik let ve Vietnamu, údajně i se známým spisovatelem Nguyen Đinh Thiem, jehož román „Rozbité břehy“ u nás přeložila dr. Iva Klinderová. Francouzští důstojníci, kteří byli orientováni i proti generálu de Gaullovi, nachystali na Madeleine Riffaud v Alžírsku atentát formou autonehody, kterou ovšem přežila, i když přišla o jeden prst a oslepla na jedno oko. To ale nezměnilo její názory. Prezident Ho Či Min Madeleine Riffaud přijal v srpnu roku 1966.

Na str. 166 je prezident s kubánským básníkem, u kterého není uvedené jméno. Pátral jsem na internetu a zjistil jsem, že v 60. letech nezávisle na sobě byli ve Vietnamu dva kubánští básníci a spisovatelé, Felix Pita Rodriguez (1909 – 1990) a známější Nicolas Guillén (1902 – 1989). Podle podoby z mladších let se na fotografii jedná o Nicolase Guilléna.

Teď něco k fotografiím. Některé fotografie jsou velmi zajímavé a ukazují nám, s kým všechno se Ho Či Min v životě setkal. Škoda jen, že tu nejsou jeho fotografie s druhým kosmonautem světa, Germanem Titovem nebo úplně jsem nepochopil, proč do knihy nebyly zařazeny fotografie z jeho návštěvy po všech zemích východní Evropy, protože prezident Ho Či Min, který v roce 1957 dělal šňůru východoevropských zemí, navštívil kromě bývalého SSSR nejen Polsko, NDR, Československo, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Albánii, ale také Jugoslávii, kde se setkal s prezidentem Josipem Broz Titem. Nevím, co provedli Jugoslávci Vietnamu – ano, Jugoslávie byla trochu jiná socialistická země, Tito byl kult osobnosti (ale to byl i Mao Ce-tung a hlavně Kim Ir Sen!) a kdysi dávno jsem četl Titův životopis od jednoho chorvatského historika, který mimo jiné napsal, že prezident Ho Či Min pod vlivem Číny kritizoval Tita za jeho ne úplně asketický život. Jistě, Tito na ostrově Brioni měl soukromou zoologickou zahradu, měl plantáže mandarinek, ale k jeho cti nutné uvést, že Tito vždy před Vánocemi – kdy se mandarinky v Dalmácii sklízely – je nechával posílat do jugoslávských dětských domovů. Ale asi bylo Titovi křivděno v jedné věci – Tito jako jeden z představitelů Hnutí nezúčastněných zemí se vždy zastával Vietnamu v jeho boji proti francouzskému kolonialismu a americkému imperialismu. A protože v této knize není ani jedna fotografie setkání Ho Či Mina s Titem, dokládám to já fotografiemi z mého archívu. Mimochodem, kdysi jsem tyto fotografie viděl v časopise Vietnam z roku 1957 u MUDr. Františka Bradáčka, který byl prvním ředitelem československé nemocnice v Haiphongu a který působil ve Vietnamu v letech 1957, 1960 – 1961 a pak zde byl ještě v roce 1968. (Fotografií z Albánie je tu několik a přitom význam této země nepřevyšuje význam Jugoslávie. Milan Syruček tvrdí, že takové to trochu přehlížení bývalé Jugoslávie vyplývá i z toho, že Jugoslávie měla celá ta léta velvyslance v Pekingu, jenž byl velvyslancem jak pro Čínu, tak pro Vietnam. Jak je to dnes, kdy se Jugoslávie rozpadla a je zde několik nástupnických zemí, nevím, není mi známo, které ty balkánské země mají přímé zastoupení v Hanoji).

V knize jsou samozřejmě i fotografie s československými politiky. Na str. 67 je delegace Národního shromáždění Československa ve Vietnamu a je vidět, že delegaci vedl samotný předseda NS Zdeněk Fierlinger. Bylo to v lednu roku 1960. To celkem odpovídá, protože jsem u MUDr. Bradáčka viděl fotografii, jak Zdeňka Fierlingera v čele delegace vítá v nemocnici v Haiphongu. Jen pro zajímavost – MUDr. Bradáček asi v roce 1961 vítal ve stejné nemocnici i další významnou politickou osobnost Československa a sice bratislavského tajemníka Alexandera Dubčeka, který tehdy ještě mimo Slovensko nebyl u nás moc známý. I tuto fotografii jsem u pana doktora viděl v dobách, kdy ho Husák odsunul do politického závětří. Paradoxně Alexander Dubček napsal po r. 1989 o svém životě knihu, kde k mému zklamání se vůbec nezmínil o tom, že byl někdy ve Vietnamu. Na str. 54 je prezident Ho Či Min v roce 1957 na návštěvě Československa, na fotografiích je vidět spolu s prezidentem Zápotockým, na další fotografii je kromě Zápotockého vidět i Novotný, pozdější nástupce Zápotockého, a tehdejší premiér Viliam Široký.

Na str. 153 je fotografie prezidenta Ho Či Mina na návštěvě Chrastavy, kde tehdy žilo kolem 100 vietnamských sirotků. Zde je ovšem fotografie prezidenta s českými dětmi na táboře. (Koho tato problematika zajímá více, nechť si najde na internetu webovou stránku města Chrastava na Liberecku. Toto město má několik jazykových mutací webu včetně vietnamštiny a zde jsou k dispozici mimo jiné i fotografie prezidenta Ho Či Mina, který zde navštívil tehdy žijící vietnamské sirotky. Na starých fotografiích je i tehdejší ředitel dětského domova, J. Tupý, jenž byl spoluzakládajícím členem naší Česko-vietnamské společnosti. Jeden z tehdejších vietnamských sirotků byl pan Ing. Nguyen Xuan Chuan, CSc., náměstek ministra průmyslu a obchodu Vietnamu a předseda společnosti Vietnam – Česko, jenž žel tragicky zahynul při autonehodě v roce 2007 ve věku nedožitých 64 let. Další sirotek z Chrastavy byl pan Truong Cong Nhan, který byl velmi aktivním členem společnosti Vietnam – Česko v Ho Či Minově Městě a mimo jiné se podílel na vítání tehdejšího prezidenta Václava Klause a který měl ve městě přímo v centru města dva malé hotely. V jednom jsem byl roku 2011 ubytován. V roce 2023 jsme bydleli v tom druhém – oba jsou naproti sobě ve stejné ulici, ale již nepatřily Truong Cong Nhanovi, protože ten – jak mne informovala moje přítelkyně paní Mai – již není několik let mezi námi).

Jedna z posledních fotografií prezidenta Ho Či Mina je z února r. 1969, kdy přijal kubánskou delegaci. Tajně jsem doufal, že se v knize objeví i fotografie z počátku roku 1969, kdy přijal chilského senátora, MUDr. Salvadora Allendeho, ale není mi známo, zda taková fotografie existuje. V té době Chile nemělo diplomatické styky s Vietnamem, Nicméně později, co byl Allende zvolen prezidentem se Chile stalo druhou latinskoamerickou zemí, co navázala diplomatické styky s Vietnamem (po Kubě). Teprve třetí zemí tohoto kontinentu se stalo Mexiko. Není potřeba podotýkat, že po dobu pinochetovského režimu byly diplomatické styky mezi Chile a Vietnamem pozastaveny, na rozdíl od maoistické Číny a ceaušeskovského Rumunska, které s fašistickým režimem udržovaly nadále diplomatické styky.

Ještě bych zdůraznil, že do Vietnamu v 50. a začátkem 60. let jezdilo relativně mnoho delegací a výprav z Československa a bývalo zvykem, že je prezident Ho Či Min přijal. Tak například v roce 1956 bylo ve Vietnamu loutkové divadlo Radost z Brna. Někdy v rozmezí 50. a 60. let zde pobývali různí naši sportovci, například s fotbalisty tu byl slavný brankář Ivo Viktor, z atletů tu byli Emil a Dana Zátopkovi, Vilém Mandlík nebo Jiří Skobla. Z malířů zde byl například Václav Sivko, který maloval mimo jiné zátoku Halong. Ze spisovatelů tu byl například Arnošt Lustig, kterého na bojiště Đien Bien Phu doprovázel náš velmi dobrý přítel, dr. Duong Tat Tu, bohemista a překladatel. Po vítězství na stejném bojišti se rozhodl jet do Vietnamu další známý spisovatel a básník, který chtěl na vlastní oči vidět, jaký že to národ porazil zpupné koloniální důstojníky – Josef Kainar, kterého celkem uznávali naši mnozí hudebníci a rockeři… Nevím, kdo z nich se s Ho Či Minem všechno setkal, vím určitě, že to byli divadelníci z brněnské Radosti, že to byli naši atleti v čele s manželi Zátopkovými a také vím, že to byl československý spisovatel Ladislav Mňačko, který o tom hovořil někdy v roce 1966-67. Kdy ovšem Vietnam navštívil mi není úplně jasné, protože Wikipedie uvádí, že to bylo v roce 1966, ale přitom reportáže z Vietnamu napsal už v roce 1954. Cestoval po mnoha zemích, byl několikrát v Palestině a Izraeli, byl v Mongolsku a v Číně, navštívil mnoho zemí na Západě i Sovětský svaz. (Po r. 1967 odešel do Izraele na protest proti přerušení styků s Izraelem po arabsko-izraelské válce, brzo se ale vrátil a definitivně odešel po srpnu 1968 do rakouského exilu. Po r. 1989 se vrátil, nesouhlasil s rozdělením Československa a jako Slovák žil v Praze, i když nakonec zemřel roku 1994 v Bratislavě ve věku 75 let). Určitě by se daly vzpomenout i další návštěvy našich některých významných osobností.

Já osobně považuji za velmi zajímavé snímky z návštěvy prezidenta Ho Či Mina v jiných rozvojových zemích, zejména v Indii, v Indonésii a v Barmě (dnes Myanmar).

Poslední část knihy je věnovaná jednak zahraničním návštěvám v jeho sídle v domečku vedle prezidentského paláce, v jeho rodné vsi nebo v jeho muzeu a jednak jeho sochám či názvům ulic pojmenovaných po prezidentovi, vesměs v rozvojovém světě. Co mě ale překvapilo je, že jeho sochy i ulice jsou i v Rakousku, ve Francii a dokonce i v Maďarsku, kde se nachází jeho socha již od r. 1976! I v Praze byla kdysi Ho Či Minova ulice, ale pražští radní se rozhodli po r. 1989 tento název odstranit, protože se domnívali, že Ho Či Min je podobný, jako byl Mao Ce-tung či Kim Ir Sen. Jenže jak říkával náš známý vietnamista Ivo Vasiljev: „Těmto lidem nejde vůbec o Vietnam, neboť ho vůbec neznají!“ A náš člen, p. Ing. Z. Porkert říká, že: „Ho Či Min má mnohem blíže ke Gándhímu než k Mao Ce-tungovi…“ a já dodávám: „A než k rodinnému klanu Kimů v KLDR…“

Divil jsem se tehdy tomu, že ambasáda Vietnamu proti tomu nepodala nějaký protest.

Jenže je to těžké, dokud jsou u nás antikomunisté (a bez historického přehledu), tak budou někteří lidé vyřvávat, že Jižní Vietnam byl demokratický stát, který byl napaden Severním Vietnamem, jak o tom nedávno psal jakýsi pisálek Kapaník, přičemž my, kteří se Vietnamem zabýváme, víme, že historie je opravdu jiná. Tady je problém, že většina Čechů nezná historii Vietnamu do hloubky a pouze se domnívá, že zdejší válka byla podobná jak ta v Koreji, kterou vlastně rozpoutal Kim Ir Sen s podporou Stalina a Mao Ce-tunga. Ale to je hluboký omyl, jediné v čem je určitá podobnost, je že obě země byly rozděleny na sever a jih. Ale to není nyní předmětem této recenze.

Na závěr připojuji několik fotografií, které v knize nejsou.