KAMBODŽA A JEJÍ TRAGÉDIE V ÉŘE POLPOTOVSKÉ GENOCIDY
Když národy Indočíny zahájily guerilový boj proti Francouzům, vůdčí silou se stal Viet
Minh, který vznikl roku 1941. Do Vietnamu se Viet Minh přesídlil z Číny roku 1943.
Viet Minh bojoval proti Japoncům i proti Francouzům. Viet Minh osvobodil roku 1945
velkou část severního Vietnamu a v srpnu 1945 vstoupil do Hanoje. Po ženevské
konferenci (1954) zesílila podpora Viet Minhu mezi obyvateli jižního Vietnamu. Na
začátku 60. let se Viet Minh spojil s ozbrojeným křídlem Národní fronty osvobození a
angažoval se v následující válce s Američany.
V Laosu vzniklo guerillové hnutí kolem roku 1950 a nazývalo se Pathet Lao. V roce
1953 se hnutí Pathet Lao přesunulo na severovýchod země, kde se prohlásilo za
zákonnou vládu celého Laosu. Po ženevské konferenci roku 1954 o Indočíně se
politické křídlo Pathet Lao, Vlastenecká fronta Laosu (Neo Lao Itsala) podílela na
několika vládách Laosu. Pathet Lao spolupracoval v odboji proti Francouzům s Viet
Minhem, vždyť v rámci Indočíny se jednalo tehdy o jeden stát. Roku 1965 se
vojenské křídlo Pathet Lao přejmenovalo na Laoskou lidově osvobozeneckou
armádu a v duchu tradic spolupráce již z dob protifrancouzského odboje přes
ovládaná území Pathet Lao umožnilo Vietnamu používat tak zvanou Ho Či Minovu
pro přísun vojenského materiálu, zdravotnického materiálu a potravin ze severu na
jih vietnamským partyzánům.

Po únoru 1973, kdy došlo k uzavření pařížských
mírových smluv o ukončení války ve Vietnamu, skončila občanská válka i v Laosu,
v roce 1974 Vlastenecká fronta Laosu vstoupila do prozatímní vlády národní jednoty
a v roce 1975 po pádu pravicových vlád v Phnompenhu a v Saigonu vojáci Pathet
Lao vstoupili do hlavního města Vientiane. V prosinci 1975 byla vyhlášena Laoská
lidově demokratická republika pod vládou Lidově revoluční strany Laosu. V čele
Pathet Lao stál princ Tiao Souphanouvong (1909 – 1995), proto se mu přezdívalo
Rudý princ. Pathet Lao zásoboval Ho Či Minovou stezkou partyzány Viet Minhu a
později Národní fronty osvobození za americké války, proto byl Laos zatažen do
americké války v Indočíně a dokonce se stal terčem mohutného amerického
bombardování.
V Kambodži byla situace odlišná. V roce 1941 francouzský guvernér dosadil na trůn
Norodoma Sihanuka (1922 – 2012), takže zachování tradiční monarchie otupilo ostří
kambodžského (khmerského) nacionalismu. Navíc protifrancouzské hnutí bylo velmi
roztříštěné (Khmer Issarak, Khmer Serei, Samakhum Khmer Issarak a další
organizace). Norodom Sihanuk vyhlásil v březnu 1945 nezávislost na Francii, ale ta
v září 1945 zasáhla vojensky, aby v zemi obnovila kontrolu. V roce 1946 v exilu
(v thajském Bangkoku) byla vyhlášena kambodžská vláda Khmer Issarak. Nicméně
Francie roku 1949 formálně uznala autonomii Kambodže v rámci Francouzské unie.
Ve dnech 17. – 19. 4. 1950 se konala zakládající konference Spojené fronty Issarak
(United Issarak Front, khmersky Samakhum Khmer Issarak), v jejímž čele stál Son
Ngoc Minh (1920 – 1972), významný politik, pocházející z kambodžsko-vietnamské
rodiny z vietnamské provincie Tra Vinh, který byl původně buddhistickým mnichem.
Tato protikoloniální fronta kontrolovala v době konání ženevských rozhovorů v roce
1954 zhruba polovinu území Kambodže. Son Ngoc Minh, jehož kambodžské jméno
bylo Achar Mean a jemuž Vietnamci říkali Pham Van Hua, byl členem Komunistické
strany Indočíny a po jejím rozdělení v roce 1951 se stal spolu s Tou Samouthem
(1915 – 1962) zakladatelem Lidové revoluční strany Kambodže. Tou Samouth se stal
v roce 1960 nejvyšším stranickým činitelem a za nevyjasněných okolností byl zabit
policií Norodoma Sihanuka, ale později se objevily zprávy, že ho nechal údajně
odstranit Saloth Sar (později známý pod jménem Pol Pot), nicméně ten tvrdil, že
nejvyššího představitele strany zabila policie generála Lon Nola, tehdejšího ministra
vnitra ve vládě prince Norodoma Sihanuka. Son Ngoc Minh později dlouhá léta
pracoval v Hanoji až do roku 1972, ovšem na přímluvu Ieng Saryho odjel na léčení
do Pekingu, neboť trpěl vysokým tlakem. Zde také 22. 11. 1972 zemřel. Není nutno
zdůrazňovat, že jeho smrtí skončil vliv Vietnamu na kambodžské události
následujících let, což se vymstilo i samotné Kambodži. Ale o tom ještě bude řeč.
Země získala samostatnost pod vedením Norodoma Sihanuka v listopadu 1953 a
hned v tomto měsíci kambodžská armáda zahájila boj proti partyzánům. Partyzánské
hnutí sice nebylo poraženo, nicméně partyzáni se rozptýlili po zemi a oproti Vietnamu
a Laosu nevytvořili osvobozenou zónu, takže se zdálo, že je hnutí poraženo.
Kambodža v roce 1954 vyslala svého zástupce na jednání do Ženevy a na základě
ženevských dohod zemi opustili v roce 1955 poslední francouzští vojáci. V roce 1955
se Norodom Sihanuk vzdal ve prospěch svého otce trůnu, založil Lidové socialistické
společenství (Sangkum Reastr Niyum) a soustředil se na nadcházející volby, ve
kterých by pravděpodobně zvítězil jeho protivník, pravicový politik Son Ngoc Thanh
(1908 – 1977). Norodom Sihanuk rozpoutal proti jeho straně násilí, ve volbách
zvítězil a stal se předsedou vlády. Osobní účastí v roce 1955 podpořil bandungskou
konferenci a připojil se k pěti principům mírového soužití „panča šíla“ stejně jako
indický premiér Nehrú, čínský premiér Čou En-laj a vietnamský premiér Pham Van
Đong. Později se angažoval v Hnutí nezúčastněných zemí a byl jedním z 5
zakládajících členů tohoto hnutí, proto měla Kambodža velmi dlouho ekonomickou
podporu Číny, tehdy jako jediná nekomunistická země. Po smrti otce (1960) byl
prohlášen hlavou státu jako princ Norodom Sihanuk. Princ v 50. letech prohlásil
neutralitu za základní princip zahraniční politiky země. Jihovietnamský prezident Ngo
Đinh Diem v roce 1956 vznesl nároky na kambodžské ostrovy, kontrolující
kambodžské námořní spojení se světem, kdy sem připlouvaly lodě i z tehdejšího
východního bloku (většinou sovětské, východoněmecké a polské lodě).
V prohlubující se americké válce ve Vietnamu se snažil Norodom Sihanuk být
neutrální. Princ byl ale rozporuhodnou osobností. Na jednu stranu uzavřel nepsanou
dohodu s Viet Minhem (pozdější Národní frontou osvobození), že může operovat
v kambodžsko-vietnamských příhraničních regionech s tím, že se nebude vměšovat
do kambodžských vnitřních záležitostí (tato dohoda platila plných 16 let do princova
svrhnutí), na druhou stranu na domácí půdě pronásledoval partyzánské hnutí
v Kambodži. Počínaje rokem 1960 saigonská vláda označovala vojenské útoky na
kambodžské území, které se děly, za „pronásledování partyzánů,“ kteří utekli
z Vietnamu přes hranice. Dokonce průnik dvou jihovietnamských praporů na
kambodžské území již v létě roku 1958 byl pokládán kambodžskými představiteli za
akci předem schválenou Spojenými státy americkými, což přispělo k utužení vztahů
Kambodže se státy tehdejšího východního bloku. Princ Norodom Sihanuk reagoval
dramaticky a hrozil rozvázáním diplomatických styků se Spojenými státy. Jak
eskalovala válka ve Vietnamu, ve 2. polovině roku 1965 dostaly americké jednotky
rozkaz „pronásledovat nepřítele i za kambodžské hranice.“ V květnu 1965 po dalším
pohraničním incidentu a po urážlivém článku o královně matce, uveřejněném
v americkém tisku, přerušila Kambodža diplomatické styky se Spojenými státy. Ve
chvíli, kdy americká eskalace ve Vietnamu vrcholila, navázala Kambodža
diplomatické styky s Vietnamskou demokratickou republikou (24. 6. 1967). Později,
v roce 1969, když byla vyhlášena Prozatímní revoluční vláda Jižního Vietnamu, princ
Norodom Sihanuk uznal i tuto vládu. Protože panovník byl ale pronásledováním
domácího partyzánského hnutí oslaben, při návštěvě Hanoje na pohřbu prezidenta
Ho Či Mina (září 1969) se domluvil s premiérem Pham Van Đongem, že Vietnam
bude respektovat kambodžskou neutralitu i po válce za princův slib mlčenlivého
trpění vietnamských partyzánských základen v příhraničním kambodžském území.
Princ byl realista a snažil se o korektní vztahy s Vietnamem, protože přece jen tušil,
kdo je budoucím vítězem ve válce… To byl také důvod, proč zhruba o dva měsíce
později při návštěvě Hanoje představitel partyzánského hnutí Saloth Sar neuspěl se
žádostí o materiální podporu ke svržení prince. Navíc Vietnam argumentoval s tím,
že je třeba nejdříve porazit v celé Indočíně Američany a pak teprve mohou partyzáni
v Kambodži uvažovat o změně režimu u nich doma. V letech 1966 – 1967 a 1969 –
1972 byl v čele kambodžské vlády pravicový generál Lon Nol, kterého princ využil na
potírání domácího partyzánského hnutí. Partyzánské hnutí, které se nazývalo Rudí
Khmerové (Khmer Krahom), vzniklo pravděpodobně roku 1960. V roce 1967 u
Samlautu vzniklo mohutné rolnické povstání, které generál Lon Nol nechal tvrdě
potlačit. Údajně zahynulo na 10 000 rolníků. Rudí Khmerové ale zničeni nebyli a
zahájili proti Norodomu Sihanukovi ozbrojený boj, který přerostl v občanskou válku
v letech 1968 – 1975. Za vlády Lon Nola se sice zlepšily opětovně navázané vztahy
se Spojenými státy, naopak se zhoršily vztahy s Čínskou lidovou republikou – v roce
1966 v Číně vypukla „velká kulturní revoluce“ a čínská menšina v zemích
jihovýchodní Asie se zapojila do různých provokací – nejinak tomu bylo i v Kambodži.
V březnu 1969 Američané zahájili bombardování Kambodži. Od 18. 3. 1969 do 15. 8.
1973 Američané svrhli na Kambodžu na 539 129 tun bomb. Zpočátku Norodom
Sihanuk toto bombardování trpěl, protože bylo zaměřeno proti Rudým Khmerům,
které považoval i za své nepřátele. Partyzánské hnutí ale zničeno nebylo, partyzáni
se více rozptýlili, a protože bombardování ničilo obydlí rolníků, zavlažovací kanály a
hráze, zabíjelo a mrzačilo rolníky a jejich rodiny, způsobovalo nárůst venkovského
obyvatelstva v řadách partyzánů, neboť teror je v podstatě posiloval. Mezitím
Norodom Sihanuk v lednu 1970 odjel na léčení do francouzského Grasse a generál
Lon Nol provedl 18. 3. 1970 převrat. Později, 9. 10. 1970 Lon Nol vyhlásil republiku.
Norodom Sihanuk se o převratu dozvěděl na návštěvě v Moskvě při odletu do
Pekingu, kde mu premiér Čou En-laj nabídl azyl. 21. 3. 1970 Norodoma Sihanuka
v Pekingu navštívil vietnamský premiér Pham Van Đong, který i s Číňany prince
přemluvil, aby spolupracoval v protiamerickém odboji se svými nepřáteli, Rudými
Khmery. Proto 23. 3. 1970 vznikla Národní jednotná fronta Kambodže (The National
United Front of Kampuchea – FUNK), kterou Čína podporovala materiálně, a
Vietnam se podílel na výcviku vojáků, kteří vytvořili Lidové ozbrojené síly národního
osvobození Kambodže pod vedením Kambodžské královské vlády národní jednoty
(The Royal Goverment of National Union of Cambodia – GRUNC). Princ měl sídlo
v Pekingu v komplexu, který byl v 50. letech vybudován pro sovětské experty,
působící v Číně. Zároveň byl Norodom Sihanuk vyzván, aby sestavil vládu a vydal
programové prohlášení Kambodžské královské vlády národní jednoty. Tuto
královskou vládu okamžitě uznaly Čína, Vietnam, Kuba, Korejská lidově
demokratická republika a pár zemí třetího světa. V Pekingu byl ve stejnou dobu i
Saloth Sar, ale prozatím se zdržoval v pozadí. Jeho čas měl teprve přijít. Prozatím
vystupoval jménem Rudých Khmerů Khieu Samphan, který byl v Kambodži
dostatečně známý z bývalé poslanecké činnosti a víceméně zaštitoval tehdy ještě
neznámého Salotha Sara, který později začal vystupovat pod jménem Pol Pot. Dne
30. 4. 1970 proběhla americko-jihovietnamská invaze na kambodžské území, kterého
se zúčastnilo na 30 000 amerických a 40 000 saigonských vojáků. Jestliže pravicový
Lon Nolův převrat nemusel ještě nutně vést k občanské válce, agrese Spojených
států a saigonského režimu k ní přispěla. Američané se sice stáhli po dvou měsících,
ale saigonská armáda v zemi operovala až do podzimu roku 1971. Tato americko-
jihovietnamská ofenzíva způsobila, že i vietnamští partyzáni, do té doby operující
hlavně v kambodžsko-vietnamském pohraničí, se rozptýlili po celé zemi a dokonce
osvobodili od Lon Nolových vojáků kambodžský symbol, chrám Angkor Vat, což zase
popudilo vedení Rudých Khmerů.
Samozřejmě že ani Rudí Khmerové rozdrcení nebyli, postupně ovládli venkov a
v roce 1975 dobyli hlavní město Phnompenh.
Rudí Khmerové bylo krajně revoluční křídlo protivládního hnutí, v jehož čele stáli
Saloth Sar (pozdější Pol Pot), Ieng Sary, Khieu Samphan a další představitelé, kteří
vesměs studovali ve Francii. Tito představitelé dokonce byli organizováni
v kambodžském studentském hnutí ve Francii, Ieng Sary se dokonce zúčastnil
Světového festivalu mládeže a studentstva v Berlíně roku 1950. Saloth Sar (1926
nebo 1928 – 1998), který působil ve Francii v letech 1949 – 1953, se vrátil přes
Saigon začátkem roku 1953 domů a odešel do východní Kambodži, kde se skrývalo i
jádro Lidové revoluční strany Kambodže. Zpočátku spolupracoval s Keo Measem
(1926 – 1976). Keo Meas byl první Kambodžan, který byl v roce 1952 přijatý
v Pekingu Mao Ce-tungem a maršálem Ču Tem, později působil v Číně jako
velvyslanec a ještě později žil v Hanoji. Po návratu v roce 1975 do vlasti byl novým
režimem Pol Pota a Ieng Saryho zavřen do neblahé věznice Tuol Sleng, kde zemřel.
Ieng Sary (1930 – 2013) se vrátil do vlasti s manželkou Thirith z Paříže v roce 1957.
Ve Francii žil a studoval v letech 1950 – 1957. Snad nejznámějším představitelem
Rudých Khmerů byl Khieu Samphan (ročník 1931), který ve Francii studoval v letech
1954 – 1959 práva a ekonomii, obhájil zde doktorát, a když se vrátil do Kambodži,
působil dokonce v kambodžském parlamentě jako poslanec. Stejně tak Hu Nim
(1932 – 1977), který studoval na Sorbonně v letech 1955 – 1957 práva a jenž byl
Rudými Khmery kvůli ideologickým sporům zavražděn (údajně požadoval obnovení
některých prvků normálního života a měl výhrady proti tempu přeměn) nebo Hou
Youn (1926 – 1975), který studoval ve Francii ve stejnou dobu jako Hu Nim a jenž
působil též jako poslanec po návratu do vlasti, příčina jeho smrti je neznámá, ale je
vysoce pravděpodobné, že byla z podobných příčin, jako u Hou Youna. Son Sen
(1930 – 1997), který v letech 1950 – 1956 studoval ve Francii pedagogiku, byl spolu
s manželkou Yun Yat (1930 – 1997) další vysoký představitel Rudých Khmerů, který
byl i s rodinou zavražděn samotnými Rudými Khmery, oproti předcházejícím ale
v době, kdy Rudí Khmerové přežívali ve vyhnanství v kambodžsko-thajském pomezí,
zřejmě na příkaz samotného Salotha Sara (Pol Pota).
Jak již bylo řečeno, Khieu Samphan v roce 1959 obhájil na Sorbonně v Paříži
doktorát. Jeho doktorská práce nazvaná „Ekonomika Kambodže a její problémy
industrializace“ se stala teoretickým základem Rudých Khmerů. Nosnou ideou je
teze, že Kambodža se nezbaví své zaostalosti, dokud se plně neizoluje od vnějšího
světa, aby se vymanila ze světového systému kapitalistického vykořisťování. Venkov
je zaostalý, průmysl téměř neexistuje, a pokud ano, nemůže konkurovat zahraničním
výrobkům, roste nezaměstnanost, inflace, sociální nerovnost. Závěr z toho vyplývá:
je pozdě na nějaké reformy, jediným východiskem je radikální řešení – přeměnit
celou společnost. Ale jak se to projeví v praxi, to tehdy francouzští oponenti této
doktorské práce nemohli ani ve snu tušit.
V roce 1965 Saloth Sar poprvé odjel do Hanoje, kde mu Vietnamci nabídli přístup do
archívů. Saloth Sar ze studia usoudil, že Vietnam ustanovil revoluční strany v Laosu
a v Kambodži údajně proto, aby vytvořili Indočínskou federaci. (Problém byl totiž
v tom, že ve 30. letech, kdy v jihovýchodní Asii vznikaly revoluční a komunistické
strany, existovala Francouzská Indočína a Komunistická internacionála tehdy trvala
na jednotě komunistických stran a požadovala, aby v jedné zemi – za níž považovala
tehdejší Francouzskou Indočínu – působila jedna komunistická strana. Proto tehdejší
strana se nazývala Komunistickou stranou Indočíny a teprve začátkem 50. let vznikly
jednotlivé národní komunistické a revoluční strany, kdy již bylo jasné, že vývoj
v jednotlivých zemích Indočíny bude odlišný). Přesto Vietnamci poskytli pomoc
Kambodžanům formou vojenského výcviku. Saloth Sar ale zřejmě pochopil, že
Vietnamci kvůli dohodě s Norodomem Sihanukem prince nechtějí svrhnout. Po
návratu do Kambodži se Saloth Sar v roce 1966 rozhodl, že kambodžské velení
partyzánů se přesune z kambodžsko-vietnamského pomezí do vnitrozemí do
Ratanakiri – jednak příhraničí bylo bombardováno Američany a jednak chtěl uniknout
vlivu vietnamských partyzánů.
Norodom Sihanuk po svržení pobýval nejen v Pekingu, ale také v Pchjongjangu, kde
mu poskytl útočiště Kim Ir Sen. Po podepsání pařížských dohod v únoru 1973 odjel
Norodom Sihanuk v doprovodu Ieng Saryho do Kambodži. Jel Ho Či Minovou
stezkou v koloně gazíků, džípů a vojenských nákladních vozů v doprovodu stovky
vietnamských vojáků, řidičů, kuchařů, lékařů a sluhů a na hranicích s Kambodžou ho
uvítal Khieu Samphan. Na kambodžském území se ve dne všichni skrývali, protože
Spojené státy obnovily 9. února 1973 bombardování země. Norodom Sihanuk pak
odjel do mnoha hlavních měst Evropy, Asie a Afriky, kde oznamoval, že vláda hnutí
se přestěhuje do Kambodži, kde bude bojovat do konečného vítězství. To ale
rozzuřilo Američany, jmenovitě Nixona a Kissingera tak, že vystupňovali nálety do té
míry, že náletů na Kambodžu bylo třikrát více, než na Vietnam. A výsledkem bylo to,
že Rudí Khmerové ovládali už dvě třetiny území Kambodže a vítězství bylo jen
otázkou času. 12. dubna 1975 musel Phnompenh opustit americký velvyslanec
Gunther Dean, zatímco jeho kolega v Saigonu odlétal definitivně až 30. 4. 1975.
Saloth Sar neboli Pol Pot, Ieng Sary – který byl mimochodem jeho švagr, protože
manželka Pol Pota, Khieu Ponnary (1920 – 2003) byla sestrou manželky Ieng
Saryho, Khieu Thirith – a Khieu Samphan se také shlédli v první zásadě maoismu,
formulované Mao Ce-tungem v Jen-anu v roce 1944 (v roce 1957 sice zavrhnuté, ale
za „velké kulturní revoluce“ roku 1966 znovu opěvované), která mimo jiné říká
„spoléhat se na vlastní síly, nepočítat s ničí pomocí, nestat se závislým ani na
nepřátelích, ani na přátelích. To znamená zřeknout se dovozu, úvěrů, mezinárodní
pomoci a vůbec všeho, co není v dosahu natažené ruky.“ Všimněte si, že zde se kruh
uzavřel zejména pro Khieu Samphana, protože jeho doktorská práce na Sorbonně
dochází k podobným závěrům. Co to znamená v praxi? Byla to totiž ekonomická
doktrína pro chudáky a lidi zbavené iluzí, ale i psychologický tah zvětšující víru ve
vlastní síly a usnadňující dosud nevyužitých rezerv kolem sebe. Přeneseno do
kambodžských podmínek – znamenalo to především se vrátit do primitivních
podmínek zemědělství, daleko primitivnějších, než jaké existovaly za Norodoma
Sihanuka či Lon Nola. Bylo třeba se obejít bez průmyslových hnojiv a pesticidů, které
se dovážely, neboť se v Kambodži nevyráběly, bez mechanizace, která stejně byla
většinou z Japonska či z Ameriky, bez paliv a náhradních dílů – vše opět z dovozu,
bez výnosnějších odrůd rýže, které byly stejně vyšlechtěny v jiných zemích Asie, bez
odborníků, protože ti buď studovali v zahraničí, nebo i když vystudovali doma, stejně
využívali zahraničních poznatků a zkušeností. Znamenalo to, že takové extenzivní
zemědělství v Kambodži mohlo uživit maximálně kolem 4 a půl miliónu lidí. Proto
„přebytek“ obyvatelstva začali představitelé vládnoucí garnitury Pol Pot – Ieng Sary –
Khieu Samphan vyvražďovat. Stejný způsob uvažování byl aplikován i na celou
průmyslovou civilizaci – proto polpotovci likvidovali elektrárny (elektřina pohání
čerpadla na zavlažování – stejně byla většinou z Japonska; chladničky na uchování
potravin – v tropech sice důležité, ale statisíce chudých rodin na venkově si je pořídit
nemohly; cirkulárky na řezání dřeva, televizory – ti nejchudší peníze na nákup
takového luxusu neměli a navíc, televizní zpravodajství či pořady mohou sice
zprostředkovat spojení se světem, ale také „zkazit“ kambodžské obyvatele), různé
průmyslové závody, zlikvidovali Národní banku včetně měny (peněz nebude potřeba,
stejně poslední měna byla vytištěna v německém Mnichově). Polpotovci také začali
likvidovat inteligenci – lékaře, umělce, učitele, buddhistické mnichy, neboť ti byli
vzdělaní a měli přehled. Stačilo, když takový člověk nosil brýle nebo neměl na rukách
mozoly – to byly známky toho, že patří mezi vzdělané lidi. Pol Pot, Ieng Sary a Khieu
Samphan zahájili kdysi v 60. letech ozbrojený boj proti Norodomu Sihanukovi a když
byl svržen v roce 1970 – nikoliv jejich zásluhou – Čína jako ochránkyně Rudých
Khmerů postavila v podstatě Norodoma Sihanuka před hotovou věc – bude muset do
exilové vlády přijmout zástupce Rudých Khmerů. Tak se stalo, že bývalí nepřátelé
panovníka, maoističtí partyzáni, se objevili v jeho exilové vládě. Norodom Sihanuk po
uchopení moci polpotovci se po porážce Američanů v celé Indočíně roku 1975 ocitl
v roli vazala, to znamená, že byl i s celou rodinou v držení domácího vězení. Několik
jeho dětí i vnuků bylo zavražděno polpotovci. Údajně se jednalo o 5 dětí, určitě to byli
Norodom Sorya Roeungsay (1947 – 1976), Norodom Khemanurak Sihanuk (1949 –
1975), Norodom Botum Bopha (1951 – 1976), které měl s manželkou Sisowath
Pongsanmon (1929 – 1974), se kterou se rozvedl roku 1951; princezna Norodom
Socheatha Sujata (1953 – 1975), kterou měl s Mam Manivan Phanivong (původem
z Laosu), kterou též zavraždili polpotovci a pravděpodobně i adoptovaný syn
Norodom Naradipo (1946 – 1976) a asi 14 vnuků. Norodom Sihanuk kdysi významné
italské novinářce Orianě Fallaci (1929 – 2006) v interwiev řekl, že ho polpotovci
využívají a až ho nebudou potřebovat, že ho vyplivnou jak třešňovou pecku.
Prorocká slova a již zmíněná rozporuhodnost panovníka spočívá v tom, že až
Vietnam svrhl polpotovský genocidní režim, Norodom Sihanuk se nepostavil proti
polpotovcům, ale přijal podporu amerického prezidenta Reagana v boji proti vládě
osvobozené Kambodži. Polpotovci, sotva se dostali k moci, začali v praxi uplatňovat
první zásadu maoismu, ovšem s výjimkou dovozu čínského vojenského materiálu. A
také s výjimkou některého luxusního zboží, které bylo určeno jen pro nejvyšší
představitele. Čína tento maoistický experiment podporovala, protože se svým
miliardovým počtem obyvatel těžko mohla tuto zásadu uplatňovat doma. Polpotovci
měli diplomatické styky pouze s několika zeměmi: s Čínou, Korejskou lidově
demokratickou republikou, s Rumunskem (Nicolae Ceauşescu byl jediný nejvyšší
představitel nějakého státu, který polpotovskou Kambodžu osobně navštívil a
dokonce pod tímto vlivem chtěl změnit rumunskou vesnici), s Jugoslávií (paradoxně
to byli právě jugoslávští novináři, kteří upozornili na to, že se v Kambodži děje něco
nenormálního), s Kubou (ta je však v brzké době přerušila). Dokonce kvůli
kambodžským útokům proti Vietnamu přerušila styky s Čínou Albánie, což byl do té
doby nejbližší evropský spojenec maoistické Číny. Izolace Kambodži šla tak daleko,
že až do konce roku 1976, kdy začali přicházet první kambodžští utečenci, si ani
nejbližší soused – Vietnam – neuvědomoval, co se v Kambodži děje. Faktem je, že
se Vietnam stavěl k prvním skupinám kambodžských uprchlíků krajně nedůvěřivě,
protože je považoval výlučně za stoupence Lon Nolova režimu. Teprve později, když
se zprávy o krutostech začaly množit, a v pohraničních oblastech začalo vznikat
opětovně partyzánské hnutí, poznala Hanoj, že situace v Kambodži je vážná. Nemá
smysl tajit, že první informace o tom také ve světě budily nedůvěru, protože se
časově shodovaly s pohraničními incidenty a později se stále častějšími výpady
Rudých Khmerů na vietnamské území. Teprve koncem roku 1978, kdy počet
uprchlíků ve Vietnamu překročil 150 000 lidí a počet vietnamských obětí
vyvražděných za pohraničních výpadů začal dosahovat desetitisíců, se konečně
v některých zemích uvěřilo tomu, že Kambodža se stala územím masových vražd.
Ještě první měsíce po skončení americké války v Indočíně, v roce 1975 Ieng Sary
navštívil i Hanoj a děkoval Vietnamu za bratrskou pomoc, kterou poskytl v boji proti
Lon Nolovu režimu. Vietnamská strana údajně při rozhovorech vyjádřila znepokojení
nad příliš rychlým tempem přeměn a varovala před avanturismem. Vietnamské
vedení však stálo před obrovským úkolem sjednocení země a před mnoha
poválečnými problémy, takže nelze vyloučit, že událostem v Kambodži nevěnovalo
patřičnou pozornost. Polpotovci vsadili i na nacionalismus – poukazovali na to, že v
deltě Mekongu byla kdysi mocná říše Čen-la a později ještě významnější říše
Angkor, která sahala až k Saigonu a tudíž že tato území patří Kambodži. Delta
Mekongu byla vskutku kdysi součástí kambodžské říše (bez ohledu na to, zda se
jmenovala Fu-nan, Čen-la nebo Angkor) a byla posledním regionem dnešního
Vietnamu, který byl zabrán a osídlen Vietnamci počátkem 18. století. Kambodžané
dodnes nazývají tuto oblast „Dolní Kambodžou“ (nepřipomíná to nacionalismus
jistého evropského státu, který také někdy Slovensko nazývá „Horními Uhrami?“).
Jak probíhalo zabrání a osídlení původně kambodžského území v deltě Mekongu, si
můžeme ukázat na dnešní vietnamské provincii Kien Giang s provinčním hlavním
městem Rach Gia. Toto území bylo kambodžským územím do roku 1708. V roce
1674 čínský přistěhovalec Mac Cuu (jeho jméno je povietnamštělé) a Kambodžany
ustanovený správce tohoto území založil – samozřejmě se souhlasem Kambodžanů
– městečko Ha Tien (asi 8 km od kambodžských hranic), jež se stalo pro výhodnou
polohu obchodním střediskem. Střetávali se zde kambodžští, indičtí, čínští i
vietnamští obchodníci. Ovšem na toto území začali útočit Siamci (Thajci) a Mac Cuu
se kvůli těmto útokům obrátil na Vietnamce s prosbou o ochranu a pomoc. Mac Cuu
pak vládl tomuto území jako lennímu panství pod ochranou rodu Nguyen od roku
1708. Když roku 1735 Mac Cuu zemřel, vládl po něm jeho syn Mac Thien Tu. Celá
tato oblast dnešní provincie Kien Giang včetně provinčního města Rach Gia byla
ještě několikrát napadena Thajci. Pod přímou vládu rodu Nguyen se tato oblast a
celá špička delty Mekongu (provincie Ca Mau) dostala v roce 1798. Ještě sedm
generací rodu Mac vládlo v této oblasti, než ji ovládli Francouzi. Přesto byla tato
oblast centrem protifrancouzského odboje. Rudí Khmerové se snažili uplatnit své
nároky tím, že přepadávali vietnamské vesnice a masakrovali obyvatele. Někdy to
byli i etničtí Kambodžané, kteří zde ve Vietnamu žijí snad odjakživa. Také městečko
Ha Tien bylo mnohokrát napadeno Rudými Khmery – obyvatelé městečka a okolních
vsí museli opustit své domovy, jednalo se o několik desítek tisíc lidí! Ale ve světě
v minulosti existovalo plno říší, jejichž hranice jsou dnes na území jiných států a
většinou kvůli tomu nevznikají války… Polpotovci zhruba od června 1977 do prosince
1978 podnikli na 833 vpádů na území Vietnamu do provincií sousedících
s Kambodžou a v okolí Ho Či Minova Města. Celkem polpotovci ve Vietnamu napadli
na 25 měst, 96 vesnic, zničili na 223 škol, 168 ošetřoven, stanic první pomoci či
nemocnic. Hned 1. ledna 1978 vydala vietnamská vláda prohlášení ohledně vztahů
mezi Vietnamem a Kambodžou, takže poprvé vyšlo najevo, jak jsou narušené vztahy
mezi těmito sousedy. Vietnam se totiž zpočátku problém snažil řešit v rámci Hnutí
nezúčastněných zemí, ale po předložení tohoto bodu na jednání 5. konference Hnutí
nezúčastněných zemí v srpnu 1976 v hlavním městě Srí Lanky Colombo ho
hostitelská země požádala o stažení tohoto bodu z programu, Vietnam vyhověl a
výsledkem bylo zintenzivnění útoků polpotovců proti Vietnamu, zejména v letech
1977 – 1978. Největší masakr provedli polpotovci mezi 18. až 30. dubnem 1978 ve
vesnici Ba Chuc v provincii An Giang, mezi městečky Chau Đoc a Tri Ton u
kambodžských hranic, kdy při několika výpadech zavraždili 3157 vesničanů. Mnoho
obětí bylo umučeno k smrti. Masakr přežili jen 2 lidé. Dnes je v této vesnici památník
s 1159 lebkami obětí… Pobouření z masakru v Ba Chuc bylo hlavním důvodem
k vietnamské invazi do Kambodži. Snad poslední vpád, který polpotovci provedli do
Vietnamu, byl útok 22. 12. 1978, kdy 19 pěších divizí s podporou dělostřelectva a
tanků vtrhlo do oblasti Ben Soi v provincii Tay Ninh, asi 100 km od Ho Či Minova
Města. Vojenský zásah Vietnamu v Kambodži vedl k pádu režimu Pol Pota – Ieng
Saryho, kdy polpotovci byli vyhnáni nejen z Phnompenhu, ale i z větší části
Kambodži.
Polpotovci také zavraždili několik Evropanů i Američanů, snad nejznámějším byl
britský profesor politických věd na univerzitě v Manchesteru Malcolm Caldwell,
kterého zastřelil neznámý předák Rudých Khmerů 23. 12. 1978 v prázdném hotelu
Le Royal v Phnompenhu. Caldwell byl stoupencem krajního asijského radikalismu,
v Kambodži byl na osobní pozvání nejvyšších představitelů Rudých Khmerů, ale
neskrýval své zklámání, což se mu stalo osudné… (Není bez zajímavosti, že
s Malcolmem Caldwellem se kdysi setkal i náš významný vietnamista, nedávno
zesnulý Ivo Vasiljev).
Souběžně s Kambodžou působila problémy Vietnamu i Čína. Když byl začátkem
ledna 1979 osvobozen vietnamskou armádou Phnompenh od genocidního
polpotovského režimu, vietnamský premiér Pham Van Đong 14. 2. 1979 přicestoval
do Phnompenhu, kde s nejvyšším představitelem nově ustanovené Kambodžské
lidové republiky, s Heng Samrinem, podepsal spojeneckou smlouvu. Tehdy 17. 2.
1979 v časných ranních hodinách Čína napadla vojensky Vietnam. Čína se
domnívala, že Pham Van Đong přeruší návštěvu Kambodži, ale premiér zachoval
pevné nervy a návštěvu normálně dokončil.
Polský novinář Wiesław Górnicki, velký znalec Vietnamu a Kambodži, si kladl otázku,
proč se nic nebo téměř nic nevědělo o tom, co se děje v Kambodži. Jak se mohlo
stát, že koncem 20. století, kdy existovaly špionážní družice, bylo možné nenápadně
a tiše vyvraždit 2 – 3 milióny lidí v Kambodži, aniž by o tom zbytek světa něco věděl.
Górnicki uvádí, že o vysídlení obyvatel kambodžských měst a o velkých migračních
pohybech se vědělo. Ale vysídlení neznamená hned masové popravy. Vědělo se o
tom, že v Kambodži byly zrušeny školy, obchod, byla přerušena intelektuální výměna
se zahraničím, ale totéž se kdysi dělo v Číně za „velké kulturní revoluce“ v roce 1966
a nikdo to nepovažoval za konec světa. Ve 2. polovině roku 1976 se objevily také
sporadické zprávy o krutostech Rudých Khmerů, vyvolaly však více pochybností než
hrůzy. Polpotovci přerušili veškeré poštovní, silniční a telekomunikační spojení se
světem, neudělovali vstupní víza pro cizince, zahraniční diplomaté – kromě Číňanů –
neměli umožněný volný pohyb po Phnompenhu. Nevycházel žádný tisk s výjimkou
propagačních materiálů Demokratické Kambodži, jak se polpotovský stát nazýval,
určený spíše pro zahraničí. Górnicki zdůrazňuje fakt, že Vietnam až do konce roku
1976, jako nejbližší soused, neměl vůbec tušení, oč v Kambodži jde, takže lze
pochopit, že o tom nevěděly třeba evropské země či zámoří vůbec. Teprve později,
kdy se zprávy o krutostech začaly množit, a v pohraničních oblastech Kambodži
začalo vznikat partyzánské hnutí, dospěl Vietnam k tomu, že polpotovci provádí
genocidní politiku vůči vlastnímu obyvatelstvu. Polpotovci začali koncem roku 1977
napadat vietnamské pohraničí a tyto útoky se vystupňovaly roku 1978. V té době
vietnamské vedení rozhodlo, že pomůže kambodžskému partyzánskému odboji, aby
eliminovalo nebezpečí na své jihozápadní hranici. Západní svět v čele se Spojenými
státy a samozřejmě Čínská lidová republika, která polpotovce podporovala, okamžitě
spustily křik o agresi proti Kambodži. Asi není náhoda, že se k těmto zemím připojily
Rumunsko, Korejská lidově demokratická republika Kim Ir Sena a nešťastná
Jugoslávie za dohasínající éry Josipa Broz Tita. Český významný novinář a znalec
jihovýchodní Asie, Milan Syruček, k tomu podotkl, že tehdy vzaly za své nerozborná
jednota a bratrství socialistických zemí v rámci východního bloku. Mám podobný
názor, že tento rozpor – který nebyl jediný – přispěl s mnoha dalšími faktory k pádu
tehdejšího východního bloku, ačkoliv v letech 1978 – 1980 to ještě nebylo zřetelné a
pravděpodobné. Górnicki říká, že v Kambodži došlo ke srážce dvou ideologií v jejich
oproštěné základní podobě (měl na mysli model čínský a model vietnamský): „V této
části světa došlo k prvnímu konfliktu mezi lidovými revolucemi!“
Čína dovedně využívala polpotovců v boji proti sjednocenému a svobodnému
Vietnamu, protože si nepřála, aby tato země v Asii a ve světě měla svou autoritu a
vliv. Nutno podotknout, že mnohé asijské země Číně nevěřily a raději se řídily vlastní
politikou. Indie v duchu nehrúovské politiky podpořila Vietnam a navázala po svržení
polpotovců diplomatické styky s Kambodžkou lidovou republikou. Také Indonésie se
vyjádřila v tom duchu, že pro jihovýchodní Asii představuje nebezpečí Čína a nikoliv
Vietnam. Indonésie během následujících let také pomáhala hledat politický
konsensus kambodžského problému. Realistické prvky projevu ke kambodžskému
problému bylo vidět u vlád Francie a Austrálie. Francie a Švédsko byly jediné
západoevropské země, které se nepřipojily k americkému ekonomickému embargu
Vietnamu kvůli Kambodži. Górnicki také poukázal na to, že mnoho
západoevropských a amerických politiků a novinářů bylo ochotno kritizovat
polpotovce, ale jakmile Vietnam pomohl k jejich svržení, najednou tito politici a
novináři nechtěli nic slyšet o zločinech polpotovců a jen kritizovali Vietnam za jeho
vojenskou angažovanost v Kambodži. V této propagandě zcela selhaly i takové
stanice, jako byly Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. Górnicki šel ještě dál, když
říkal, že k těmto politikům a novinářům se připojili i někteří politici a novináři
z některých tehdejších socialistických zemí, ale protože to bylo v letech 1978 – 1979,
Górnicki je nejmenoval, aby nevyvolal nějaký diplomatický skandál. Dnes už je to
jedno a víme, že se jednalo o Jugoslávce, Rumuny a Korejce z KLDR.
V dnešní době i Američané uznávají, že Vietnam zachránil Kambodžu z nejhoršího,
ale v prvních letech po americké válce v Indočíně nemohli Američané zapomenout
Vietnamu svou první porážku a proto se jim hodilo jakékoliv napadání Vietnamu.
Tehdejší americký prezident Carter přijal čínského předáka Teng Siao-pchinga, jenž
byl hlavní oporou polpotovců. Zejména západní svět neodsoudil řádně řádění
polpotovců, a pokud ano, tak po jejich svržení vietnamskou armádou spustil tvrdou
kampaň proti Vietnamu za to, že vůbec do Kambodži vstoupil a nenechal
kambodžský národ svému osudu, třeba i za cenu totálního vyvraždění… Hlavním
argumentem bylo, že svobodu nelze přivážet násilím. Jenže posuzováno touto
optikou – copak Rudá armáda spolu s Američany za II. světové války nepoužívala
proti hitlerovcům a Japoncům násilí – samozřejmě oprávněné, vždyť fašisté se
nevzdávali dobrovolně; copak Američané a Britové v Iráku jednají uhlazeně
v rukavičkách nebo vojáci Severoatlantické aliance v Afghánistánu proti talibancům
nepoužívají žádné zbraně? Zdá se, že opět platí dvojí metr, neboť co je dovoleno
západním zemím včetně Spojených států, není dovoleno východním zemím…
Naštěstí v 80. letech 20. století se i v Americe našlo dost lidí, kteří problém Kambodži
posuzovali pragmatičtěji, než pouze ideologicky. Například americký novinář Sydney
Schanberg, bývalý dopisovatel listu New York Times, napsal mimo jiné, že na
podpoře Rudých Khmerů se podílely i Spojené státy tím, že Zbigniew Brzezinski,
bývalý poradce Cartera, nabádal Číňany k podpoře Rudých Khmerů, což si Číňané
nenechali říkat dvakrát. A Schanberg dodává, že pokud americký ministr
zahraničních věcí James Baker (ve vládě G. Bushe staršího) označil Rudé Khmery
za skutečnost, kterou nelze popřít, tak je to díky Číňanům a Američanům, kteří to
dovolili. K tomu není co dodat. Ještě malé vysvětlení k polpotovským obětem – někdy
se uvádí 2 milióny obětí, někdy o něco méně, někdy v rozmezí 2 – 3 milióny. Není
opravdu možné zjistit přesný počet obětí, protože z některých vsí a obcí nezůstal
vůbec nikdo, matriky evropského typu zde nebyly, a i kdyby byly, tak polpotovci
veškeré písemnosti likvidovali.
3. 12. 1978 byla na kambodžském území ustanovena Kambodžská jednotná fronta
národní spásy, která bojovala proti genocidní klice Pol Pot – Ieng Sary. V jejím čele
stál Heng Samrin. Samozřejmě, že této frontě pomohl vojensky Vietnam. 9. 1. 1979
je osvobozen Phnompenh. Během let, jak se situace v Kambodži uklidňovala, což
není úplně přesné, protože občanská válka pokračovala zejména v provinciích
hraničících s Thajskem, kam se uchýlily poslední oddíly polpotovců, mohl Vietnam
stahovat svá vojska z Kambodži. Proti vietnamské armádě nebojovali jen polpotovci,
ale i jednotky bývalého kambodžského premiéra Son Sanna (Son Sann byl
premiérem necelý rok v letech 1967 – 1968) a jednotky Norodoma Sihanuka, který
měl podporu Spojených států amerických. I v tom skví rozporuhodnost Norodoma
Sihanuka, protože i přesto, že mu polpotovci zabili několik příbuzných, spojil se
s nimi, jen aby se dostal opět k moci. První větší kontingent vietnamské armády
odchází v květnu 1983, jednalo se o jednotky vojenského seskupení Cuu Long. Další
stahování pokračovalo v letech 1984 – 1989, poslední vietnamští vojáci opustili
Kambodžu 26. září 1989 za účasti pozorovatelů z 20 zemí a 6 mezinárodních
organizací, kteří odchod pozorovali spolu s 350 akreditovanými žurnalisty z celého
světa. Nejpočetnější skupina s výzbrojí a bojovou technikou překročila kambodžskovietnamskou hranici na přechodu Ba Vi, ostatní skupiny se do vlasti vrátily pěti
dalšími pozemními přechody, část armády odplula po Mekongu a část z námořního
přístavu Kompong Som. Jedním z posledních vojáků, který opustil kambodžské
území, byl četař Tran Thanh Tung, který jakoby symbolizoval, že hlavní tíhu
vojenských operací v Kambodži nesli řadoví vojáci, nikoliv jejich velitelé (při odchodu
sovětské armády z Afghánistánu v únoru 1989 symbolicky opouštěl afghánské území
jako poslední velitel sovětské armády, generál Boris Gromov, ale kde by byli velitelé
bez řadových vojáků…). Údajně v Kambodži zahynulo až na 50 000 vietnamských
vojáků. Už jen to pomyšlení, že mnoho Vietnamců po skončení hrozné války
s Američany se muselo opět chopit zbraně, je hrozné… Možná, že kdyby polpotovci
nenapadali Vietnam, že by vládli v Kambodži dál a možná by je časem museli
svrhnout sami Kambodžané, protože Vietnam by neměl důvod se tam angažovat.
Jenže v politice neplatí kdyby… Během 80. a 90. let probíhala také horečnatá
diplomatická jednání o Kambodži. V lednu roku 1988 vietnamský ministr zahraničních
věcí Nguyen Co Thach (1921 – 1998) jednal se svým kambodžským protějškem Hun
Senem, který ho informoval o svém jednání s princem Norodomem Sihanukem
v Paříži. (Hun Sen byl jeden z kambodžských představitelů, který původně též
působil v řadách Rudých Khmerů a který během čistky v roce 1977 uprchl spolu
s dalšími veliteli vojenského praporu do Vietnamu). Další jednání za účasti Vietnamu
a všech zainteresovaných kambodžských stran o budoucnosti země se konalo v říjnu
1988 v Indonésii, ministr Nguyen Co Thach o stejné problematice jednal v červnu
1989 ve Francii a v únoru roku 1990 se o budoucnosti a o usmíření v Kambodži
jednalo znovu v Indonésii. V říjnu 1991 byla podepsána v Paříži smlouva o urovnání
konfliktu v Kambodži (Rudí Khmerové tuto smlouvu bojkotovali), v listopadu téhož
roku se do vlasti vrátil Norodom Sihanuk. V roce 1993 bylo v Kambodži obnoveno
království a Norodom Sihanuk se opět stal panovníkem země – králem, kterým byl až
do října roku 2004, než odstoupil ze zdravotních důvodů (panovníkem se po něm stal
jeho syn Norodom Sihamoni, který ovládá mimo jiné z dob studií baletu u nás i
perfektně česky). Rudí Khmerové se v podstatě sami vyšachovali z politického dění
země, protože v roce 1993 se pod patronací Organizace spojených národů konaly
v Kambodži volby, které Rudí Khmerové bojkotovali, tím se jednotliví představitelé
Rudých Khmerů názorově rozešli. V roce 1997 kdesi v thajsko-kambodžském
pohraničí Pol Pot rozhodl o zavraždění Son Sena a jeho rodiny, za což ho ostatní
spolubojovníci odsoudili k doživotní internaci. Tím pádem ale Pol Pot unikl potrestání
za genocidu vlastního národa, protože v roce 1998 v této internaci zemřel zřejmě na
selhání srdce. Jeho švagr Ieng Sary již v roce 1996 převedl vlastních asi 10 000
bojovníků na vládní stranu – později byl ale zatčen. Koncem roku 1998 se
kambodžským úřadům vzdali poslední nejvyšší představitelé Rudých Khmerů, Khieu
Samphan a Nuon Chea, kterým Norodom Sihanuk odmítl dát milost (Ieng Sarymu ji
zpočátku dal, než byl později zatčen). Na jaře 1999 byl pak u thajských hranic zajat
jednonohý Ta Mok, přezdívaný Řezník, který patřil mezi nejkrutější vojenské velitele
Rudých Khmerů. Tím se definitivně toto hnutí rozpadlo. Někteří tito představitelé se
nedožili ani výsledků soudu, protože byli ve vysokém věku, trpěli různými chorobami
a zemřeli třeba ve vazbě, což byl případ Ta Moka (1924 – 2006) a nakonec i Ieng
Saryho. Nakonec před soudem stanuli Kang Kek Ieu (bývalý velitel neblaze proslulé
phnompenhské věznice Tuol Sleng v letech 1975 – 1979, kde bylo vyvražděno na
15 000 lidí – některé prameny uvádějí až 17 000 lidí), který byl odsouzen na 35 let a
později po zatčení roku 2007 Ieng Sary (ministr zahraničních věcí za vlády Rudých
Khmerů) – ten ale, jak již bylo řečeno, zemřel také ve vazbě, jeho žena Khieu Thirith
(ministryně sociálních věcí za vlády Rudých Khmerů), Khieu Samphan (předseda
vlády Rudých Khmerů) a Nuon Chea (hlavní ideolog Rudých Khmerů). Další vývoj
v Kambodži šel již mimo vliv Vietnamu a tyto země spolu udržovaly normální
přátelské vztahy. Norodom Sihamoni poprvé ve funkci panovníka navštívil Vietnam
v roce 2006. Vietnam byl do událostí v Kambodži, jak je z předchozího přehledu
patrné, zatažen proti své vůli a kdyby se tam situace vyvíjela normálně, nemusela
tato válka ani vypuknout. Proto dnes Vietnamu a Kambodži nezbývá nic jiného, než
spolupracovat mezi sebou s výhledem do budoucna, aby se neblahá historie již
neopakovala. Také Vietnamci si nepřejí nic jiného, než aby vietnamsko-kambodžská
hranice byla navždy mírovou hranicí.

Zprávu pro Česko-vietnamskou společnost zpracoval náš člen Ing. Jiří Homola z Bučovic na Moravě, moc mu za ni děkujeme.