Dvojí metr

Mezi nejhlasitější kritiky ruské agrese proti Ukrajině patří od 24. 2. 2022 ministryně obrany Jana Černochová. (Aby bylo od počátku jasné – autor těchto řádků je proti ruské válce na Ukrajině, která je v Rusku cenzurována tak, že se zde nesmí slovo válka ani vyslovit a v žádném případě nesouhlasí se zločiny ruské armády. Lhaní Putina a spol. mu navíc připomíná lhaní L. B. Johnsona a R. M. Nixona o vietnamské válce v 60. respektive 70. letech 20. století).

Na druhou stranu ministryně Černochová začátkem roku 2022 navštívila USA, kde mimo jiné uctila památku jednoho čechoamerického letce (Neumana, jenž se v USA nazýval Newman), který zahynul za americké války ve Vietnamu. Jistě, ministryně Černochová je ročník 1973, takže vlastně ani americkou válku v Indočíně nepamatuje. Ale to ji jako političku neomlouvá. Tato bývalá bankovní úřednice, která se vrhla do politiky, se mohla již dávno dovzdělat, aby měla větší přehled o historii a politice… (Později ministryně navštívila i Vietnam – nicméně nebylo to proto, že by náhle změnila svůj politický názor, ale proto, že ji tam vyslal její šéf, premiér, kvůli obchodu, protože Vietnam má zájem o nové cvičné letouny Aero L-39NG, takže zde zastupovala zájmy České republiky…).

Možná si také vzpomenete, že když začala agrese Ruska proti Ukrajině, paní Černochová také řekla, že když to není OSN schopna vyřešit, ať se raději rozpustí. Bývalý český velvyslanec při OSN v Ženevě Jan Kára jako zkušený diplomat zdůraznil, že Rada bezpečnosti OSN je zastaralá, ale snahy o její reformy naráží na právo veta vítězných mocností II. světové války. Reforma by mohla přivodit jen destrukce současného světového pořádku, ale mít nedokonalou OSN je pořád lepší, než takový scénář. Jan Kára řekl, že „…pět vítězných mocností II. světové války si samozřejmě nechce sahat na svá privilegia a své veto. RB není dokonalá ve svém složení ani počínání, ale reformě by se nebránilo jen Rusko. V současném světě je to silný anachronismus. Jediná síla, která by mohla reformu přivodit, by byla totální destrukce světa, apokalypsa, zrušení globálního světového řádu. A pak by se začalo stavět znovu, pokud by bylo ještě co stavět. A já pořád říkám, že že je lepší mít hodně nedokonalou RB OSN než mít tuto apokalypsu!“ zdůraznil bývalý velvyslanec dne 2. 6. 2022.

Autor těchto řádků k tomu dodává: OSN sice není dokonalá, ale zatím nikdo nic lepšího nevymyslel. A navíc OSN má mnoho organizací, jako je např. Dětský fond UNICEF, Světovou zdravotnickou organizaci WHO, Organizaci pro zemědělství a výživu FAO a plno dalších organizací, které pomáhají ve světě těm nejpotřebnějším, hlavně celé řadě rozvojových zemí. (A WHO jsme zažili nedávno při celosvětové epidemii Covid-19). Po americké válce ve Vietnamu např. UNICEF, WHO, FAO a další organizace OSN pomáhaly i ve Vietnamu, jak měl autor těchto řádků možnost vidět pracovníky těchto organizací přímo ve Vietnamu při svém prvním pobytu v roce 1982.

Ale toto všechno paní Černochová neví nebo spíše nechce vědět (stejně, jako Miroslava Němcová či Mirek Topolánek, kteří v dubnu 2023 vyzývali ke zrušení OSN).

Vrátím se ale k Vietnamu.

Americký prezident D. F. Roosevelt neměl pro francouzský kolonialismus v Indočíně jediné slovo uznání. Svému synovi např. řekl: „Pro Japonsko bylo hříčkou dostat Indočínu, neboť její lid byl tak křiklavě vykořisťován, až si řekl, že všechno musí být lepší, než takto dále žít pod francouzským koloniálním panstvím. Taková země by tedy měla znovu patřit Francii? Podle jaké logiky, jaké tradice a jakým právem?“ Svému ministru zahraničních věcí řekl: „… 30 milionů lidí, téměř 100 let a tito lidé jsou na tom hůře, než byli na počátku, Francie tu zemi 100 let vysávala. Lid Indočíny si nyní zaslouží lepší osud!“ (Citováno z publikace Rudolf Mrázek: Jihovýchodní Asie ve světové politice 1900 – 1975, Praha 1976; významný český orientalista Rudolf Mrázek, mimochodem po r. 1989 odjel přednášet do USA, citoval z C. Hull – býv. americký státní tajemník: The Memoirs of Cordell Hull, New York 1948, str. 1597). Po celé období II. světové války, vlastně až do své smrti, prezident Roosevelt odmítal možnost, že by Francie, ať již pétainovská či gaullistická, osvobodila Indočínu od Japonců. Stejně tak odmítal, že by se Francie vrátila do Indočíny a obnovila tam koloniální statut v předválečné formě. Při jednání se svými spojenci Roosevelt opětovně hovořil o plánu mezinárodního poručenského systému nad Indočínou. Poručenskou radu měly tvořit USA, Velká Británie a Čína, Stalin tehdy neměl v Indočíně ještě žádné zájmy. (Citováno z výše uvedené publikace Rudolfa Mrázka, jenž citoval FRUS – Foreign Relations of the United States: The Conferences of Cairo and Tehran, 1943, str. 485 a z J. W. Stilwell, The Stilwell Papers, New York 1948, str. 246). Jak protifašistický a protikoloniální boj v Indočíně dopadl, je celkem známo. Jisté je jedno – Roosevelt zemřel těsně před koncem II. světové války a jeho následovníci – Truman a Eisenhower nabrali opačný kurz, kdy podpořili francouzský kolonialismus v boji proti národně osvobozeneckému hnutí v celé Indočíně.

Po porážce francouzského kolonialismu u Ðien Bien Phu v květnu 1954 byla po dlouhém a složitém jednání 21. 6. 1954 dovedena k úspěšnému konci ženevská konference o Indočíně. Několik hodin před podepsáním Ženevských mírových dohod americký delegát Walter Bedell Smith sdělil britskému ministru zahraničních věcí Edenovi, že „…vláda USA se nemůže připojit k závěrečné deklaraci“ a že „…ji vezme pouze na vědomí.“ (Citováno z výše uvedené publikace Rudolfa Mrázka, jenž citoval Documents relatifs à l´exécution des Accords de Genévè concernant le Viet-Nam, Hanoj 1956; z Année politique 1954 a z Further Documents Relating to the Discussions of Indochina at the Geneva Conference, June 16 – July 21, 1954, Londýn 1954). Totéž potvrzují i další autoři – z našich autorů např. doyen české žurnalistiky, zabývající se mimo jiné Indočínou, Milan Syruček, jenž napsal mnoho knih o Vietnamu, zde citováno z Slzavé údolí Francie – Ðien Bien Phu, bitva, která rozhodla válku, Praha 2013. (Milan Syruček napsal mimo jiné i publikaci Ðien Bien Phu ve francouzštině, která byla určena pro francouzský trh).

Ženevské dohody mimo jiné stanovily že roku 1956 se budou ve Vietnamu konat celovietnamské sjednocovací volby, neboť v Ženevě byl Vietnam dočasně rozdělen na 17. rovnoběžce s tím, že tato hranice není konečná. Na severu zůstala vítězná vojska Viet Minhu (národně osvobozeneckého hnutí) a na jihu francouzská armáda, která se začala postupně stahovat. Odpoutání francouzské armády z území jižní části Vietnamu bylo ukončeno v roce 1956. Ale Američané měli ve Vietnamu již jiné cíle – proto se nemohli připojit k závěrečné deklaraci.

Na jihu, kde byl Francouzi dosazen do čela bývalý císař Bao Ðai, byl v závěru jednání v Ženevě dne 16. 6. 1954 Bao Ðaiem jmenován ministerským předsedou Ngo Ðinh Diem (čti: Ngo Dinh Zjem). Jen tak na okraj – poslední vietnamský císař Bao Ðai se po Srpnové revoluci 1945, kdy byla 2. 9. 1945 vyhlášena Vietnamská demokratická republika, vzdal v Hue trůnu a po těžkostech při jednání s francouzskými kolonizátory, ačkoliv byl poradcem Ho Či Mina a prozatímní vlády VDR, zradil Ho Či Minův Viet Minh a roku 1946 odjel do Číny, kde zůstal až do roku 1949 (jednalo se ještě o Čínu, kde vládl Čankajšek). Francouzi ho roku 1949 přesvědčili, aby se vrátil do Vietnamu na obnovený post formálního představitele země. (Citováno z výše uvedené publikace Rudolfa Mrázka, jenž cituje D. Lancaster: The Emancipation of French Indochina, Londýn 1961).

Ngo Ðinh Diem (1901 – 1963) pocházel z křesťanské aristokratické rodiny. Po studiích na francouzské katolické škole v Hue, na škole Quoc Hoc (kterou založil jeho otec) a po studiích práv v Hanoji vstoupil do císařské armády, v roce 1929 se stal guvernérem ve Phan Thiet a v roce 1933 se stal ministrem vnitra ve vládě císaře Bao Ðaie, ovšem pro neúspěch v prosazení reforem záhy odstoupil a odešel na 10 let do Hue. Po Srpnové revoluci byl sice zatčen, byla mu ale nabídnuta spolupráce, se kterou on nesouhlasil a tak byl v roce 1946 v souladu s dohodou propuštěn ze zajetí. V roce 1949 s bratrem Ngo Ðinh Thucem odjel do Japonska, do Spojených států a do Evropy. Začátkem 50. let působil 2 roky v semináři v New Jersey, žil také v benediktinském klášteře v Belgii. Po porážce francouzských kolonizátorů (1954) v Ðien Bien Phu přijal nabídku Bao Ðaie na post premiéra. Jako premiér odmítl uspořádat referendum o sjednocení, místo toho ale uspořádal 23. 10. 1955 referendum, na kterém se nechal jmenovat prezidentem. Prezidentem Jižního Vietnamu (Vietnamské republiky) se stal 26. 10. 1955. Bao Ðai tak definitivně skončil ve francouzském exilu.

Ngo Ðinh Diem odmítl zahájit přípravu celonárodních voleb, jak nařizovaly ženevské dohody (citováno dle Milan Syruček: Slzavé údolí Francie, Praha 2013; Michal Schwarz – Ondřej Srba: Vietnam v éře západních mocností, Masarykova univerzita Brno, 2016).

Ngo Ðinh Diem nebyl žádný demokrat (jak se i mnohé internetové weby u nás snaží tvrdit, že jihovietnamský stát byl demokratický a že byl napaden komunisty ze severu), jeho bezpečnostní síly začaly pronásledovat stoupence Viet Minhu na jihu, uzavřely kanceláře výborů, které Viet Minh založil v rámci příprav celonárodních voleb. Ngo Ðinh Diem se rovněž snažil očistit vládu od všech osob, které podezříval ze sympatií vůči Bao Ðaovi nebo vůči Francouzům. Ngo Ðinh Diemovo jednoznačně odmítavé stanovisko v otázce konzultací ohledně sjednocovacích voleb, dohodnutých v Ženevě, znepokojovalo americkou administrativu ne kvůli tomu, že Vietnam by se nesjednotil, ale kvůli praktickému dopadu a proto se Američané snažili o taktický manévr umožňující svalit vinu (za nesjednocení) na Hanoj. Proto Američané na jaře 1955 Saigonu navrhli, aby Ngo Ðinh Diem vyslovil s konzultacemi souhlas, ale poté stanovil takové podmínky, které by Hanoj odmítla a Ngo Ðinh Diem by měl pevnou právní oporu. Ngo Ðinh Diem přes varování, že se kategorickým odmítnutím celonárodních voleb vystaví kritice za porušení Ženevských dohod, americký návrh odmítl.

Ngo Ðinh Diem roku 1955 a v následujícím roce 1956 vystupňoval svou kampaň proti všem stoupencům Viet Minhu, aby je zničil na celém jihu. Tisíce lidí byly zatčeny na základě podezření z účasti na podvratné činnosti třeba jen za to, že požadovali uskutečnění celonárodních voleb. Někteří byli posláni do koncentračních táborů, vězněni v neblaze proslulých „tygřích klecích,“ jichž kdysi používal francouzský koloniální režim na ostrově Poulo Condor (Con Ðao), další skončili na popravišti. (Citace z William J. Duiker: Ho Či Min, Praha 2003, str. 413, 416, 418, 424, 425, 427, 428 – 431).

Historikové předpokládají, že během prosazování „svobodné demokracie“ zemřelo v jižním Vietnamu více než 50 000 lidí (citováno z Petra Müllerová, Vietnam, Praha 2004). Po podepsání Ženevských dohod asi 100 000 příslušníků Viet Minhu odešlo na sever, kde chtěli vyčkat vyhlášení celonárodních voleb, na jihu zůstalo asi 10 000 příslušníků Viet Minhu, kteří se ale stali terčem Ngo Ðinh Diemovy antikomunistické kampaně, přičemž podezřelý byl každý, kdo v minulosti bojoval proti Francouzům. Celá akce vyústila v masové pronásledování bývalých účastníků protikoloniální války. Zatčení ale nebyli postaveni před soud, ale před tzv. „bezpečnostní komise“, kterým předsedali správci provincií, jenž jmenoval samotný Ngo Ðinh Diem. Většina obviněných byla mučena a následně zastřelena. Podle publikace Dějiny Vietnamu (kolektiv autorů, nakladatelství Lidové noviny 2018, Praha) bylo během této kampaně zlikvidováno 20 000 až 75 000 obyvatel, přičemž dalších asi 100 000 bylo deportováno do „převýchovných“ táborů. Takto bylo zlikvidováno na 90 % buněk Viet Minhu, ti lidé, kteří přežili, vesměs nalezli útočiště v deltě Mekongu.

Jak už vyplynulo z předchozích řádků, Ngo Ðinh Diem byl bigotní katolík, protestantského vyznání. To by tolik nevadilo, protože ve Vietnamu je asi 6 – 8 % obyvatelstva protestantského vyznání. Ovšem většina obyvatelstva ho nemohla akceptovat z mnoha dalších důvodů: prohlásil se nejen prezidentem, ale i ministrem obrany a vrchním velitelem ozbrojených sil. Další nejvyšší funkce rozdal své rodině: mladší bratr Ngo Ðinh Nhu se stal velitelem policie a ovládal složitou síť tajné policie a rozvědky, starší bratr Ngo Ðinh Thuc byl arcibiskupem v Hue a rektorem dvou univerzit, další bratr Ngo Ðinh Can byl neomezeným vládcem severních provincií Jižního Vietnamu, bratr Ngo Ðinh Luyen byl zaměstnán v diplomatických službách a pracoval v několika západoevropských zemích včetně Velké Británie a v Tunisku. A všichni Jižnímu Vietnamu vládli pevnou rukou. To vyhovovalo Spojeným státům, které odtamtud postupně, ale rázně začaly vytlačovat Francouze. Ngo Ðinh Diem pochopil, že se Američané bez něj neobejdou a byl přesvědčen o své neotřesitelné pozici. To také zapříčinilo, že ztratil kontakt s realitou.

Ngo Ðinh Diem byl zapřísáhlý starý mládenec, takže na veřejnosti jako první dáma vystupovala manželka jeho bratra Ngo Ðinh Nhua, paní Tran Le Xuan, kterou novináři často nazývali paní Nhu.

Ngo Ðinh Diemův bratr Ngo Ðinh Nhu žil po jeho boku v prezidentském paláci a dohlížel nejen na vytvoření a organizaci armády jihovietnamského státu, ale jak již bylo naznačeno, řídil celou síť policie, rozvědky, či soukromé armády včetně tzv. „eskader smrti“. Založil také vládní politickou stranu známou pod jménem Personalistická revoluční strana práce (zkráceně Cần lao), jenž měla být protiváhou severovietnamské Strany práce (zkráceně Lao động). Ve skutečnosti tato strana měla malou základnu, kterou tvořili prodiemovští katolíci ze střední a vyšší třídy, takže je zcela evidentní, že strana byla politickým nástrojem jihovietnamské vlády. Opoziční strany byly postaveny mimo zákon a kritici režimu byli běžně umlčováni, vězněni i popravováni. Ngo Ðinh Diemova vláda se také pustila do programu na opevnění a obnovu vesnic před jednotkami Viet Minhu – tyto opevněné osady (nazývané „agrovilles“, vietnamsky khu trù mật) byly obehnány ostnatým drátem, hliněnými zdmi a příkopy tak, aby umožnily svým obyvatelům se bránit před útoky partyzánů. Byl to vlastně program masového přesidlování, kdy se rolníci z malých osad, vesnic či z izolovaných oblastí museli přestěhovat do obydlených oblastí, které byly pod vládní kontrolou. (Musíme si uvědomit, že toto přesídlení způsobilo obrovský rozvrat, neboť mnohé rodiny byly rozděleny, přesunuty z rodných vsí a osad a hlavně, musely opustit svá, pro ně důležitá duchovní místa, jako byly chrámy a hroby předků). V roce 1961 byly tyto opevněné osady přeměněny na strategické vesnice (vietnamsky ấp chiến lược), které s úspěchem využili Britové v 50. letech v Malajsii při potírání národně osvobozeneckého hnutí. Těchto strategických vesnic vzniklo ve spěchu několik tisíc a měly zabránit partyzánskému hnutí v rekrutu nových bojovníků a k přístupu k zásobám. Tento projekt nicméně ztroskotal, partyzánskému hnutí se ve výsledku podařilo infiltrovat nebo zničit více než polovinu strategických vesnic, projektu nepomohla ani byrokratičnost saigonského režimu (citace dle William J. Duiker: Ho Či Min, Praha 2003).

20. prosince 1960 vznikla „někde na osvobozeném území jižního Vietnamu“ (bylo to v malé osadě uprostřed kaučukových plantáží u kambodžských hranic) Národní fronta osvobození jižního Vietnamu (NFO, vietnamsky Mặt trận Dân tộc Giải phóng miền Nam Việt Nam), do jejího čela byl zvolen právník, doktor Nguyen Huu Tho (*1910 – †1996), jenž byl vězněn režimem Ngo Ðinh Diema v letech 1954 – 1961, než se mu podařilo uprchnout. V době svého vzniku NFO sdružovala na 23 politických stran a náboženských skupin včetně buddhistů, katolíků, ale i některých členů sekt cao đài a hòa hảo, dále různé mládežnické a rolnické organizace a také celou řadu původně antikomunistických nacionalistů z Vietnamské národní strany (Việt Nam Quốc dân Ðảng). Vše bylo podřízeno základnímu cíli: porazit „americké imperialisty a jejich saigonské přisluhovače“, znamená to, že zpočátku se jednalo o zdůraznění nacionalistických (myšleno vlasteneckých) a reformních témat, otázky třídního boje respektive budoucího zřízení byly odsunuty na vedlejší kolej. NFO vytvořila desetibodový program, ve kterém mimo jiné žádala demokratické a ekonomické svobody pro všechny občany, odstranění amerického hospodářského monopolu, ekonomické a sociální reformy, normalizaci vztahů se severním Vietnamem, jež by vedly ke znovu sjednocení obou částí země. Tímto aktem se odbojové hnutí stalo nejvlivnější politickou organizací v jižním Vietnamu, neboť většina obyvatelstva v NFO viděla následnickou organizaci hnutí Viet Minh. NFO se následně zapojila do partyzánského hnutí – v tomto období NFO prakticky nenarážela na žádný zásadní odpor ze strany jihovietnamské armády, což bylo i důsledkem rostoucí paranoii Ngo Ðinh Diema, jenž byl posedlý strachem z vojenského puče (několik neúspěšných pučů totiž odrazil) a tak preventivně odvolal všechny schopné důstojníky, kteří by mohli jakýkoliv vojenský puč iniciovat. Jihovietnamská armáda se tak vyhýbala střetům a pokud prováděla nějaké vojenské operace, tak tam, kde se nenacházel žádný nepřítel. NFO na konci roku 1961 již čítala na 15 000 vojáků, které postupně doplňovali vojáci přišlí ze severu (citováno dle Dějiny Vietnamu, kolektiv autorů, nakladatelství Lidové noviny, Praha 2018 a dle William J. Duiker: Ho Či Min, Praha 2003). 2. ledna 1963 jednotky NFO o síle asi 200 mužů zvítězily v bitvě u Ap Bac poblíž Saigonu, kde porazily jednotky saigonské armády v počtu asi 2500 mužů, vyzbrojených velkým množstvím automatických zbraní, obojživelnými obrněnými vozy, bombardéry a také helikoptérami a to dokonce za přítomnosti mnoha amerických vojenských poradců; toto vítězství bylo psychologickým povzbuzením pro severní Vietnam, ale Američané z toho vyvodili změnu strategie, která ale vedla k následující dlouholeté válce (citace z Milan Syruček: V zajetí džungle, nakladatelství Epocha, Praha 2007, z Michal Schwarz, Ondřej Srba: Vietnam v éře západních velmocí, Filosofická fakulta MU Brno 2016 a z Rudolf Mrázek: Jihovýchodní Asie ve světové politice 1900 – 1975, Svoboda, Praha 1980). Ngo Ðinh Diem si nezískal venkov ani pozemkovou reformou – která nebyla důsledná, půdu si v podstatě rozebrali velcí pozemkoví vlastníci, katoličtí uprchlíci (ze severu), vládní úředníci a bývalí vojáci, takže na přerozdělení půdy rolníkům zbylo velmi málo. Navíc si Ngo Ðinh Diem poštval rolníky proti sobě požadavkem, aby zaplatili za půdu, kterou dostali již dříve od hnutí Viet Minh v době války odporu proti Francouzům (citace dle Dějiny Vietnamu, kol. autorů, Lidové noviny, Praha 2018). Nakonec Ngo Ðinh Diem dojel na protesty buddhistů, kdy v bývalém císařském sídle a tradičním centru buddhismu, v Hue, se chystaly v květnu 1963 oslavy 2587. narozenin Buddhy. Jenže ve stejnou dobu se Ngo Ðinh Diemův režim chystal oslavit 25. výročí jmenování Ngo Ðinh Thuca biskupem a vydal zákaz vyvěšování buddhistických praporů. Buddhisté to ovšem pochopili jako vyvrcholení mnohaleté perzekuce buddhismu vládnoucí Ngo Ðinh Diemovou rodinou a začali protestovat. Obrněné vozy saigonské posádky 8. 5. 1963 rozehnaly protestující střelbou a na místě zůstalo 9 mrtvých, z toho 3 ženy a 2 děti. Na protest proti útlaku a masakrům se 11. 6. upálil buddhistický mnich Thich Quang Ðuc, během půl roku ho následovalo šest dalších mnichů. Ngo Ðinh Diemova vláda odpověděla na buddhistické hnutí v srpnu – elitní oddíly policie a zvláštních jednotek vyplenily hlavní pagody v zemi, na 1400 lidí, většinou mnichů, bylo pozatýkáno, mnoho z nich týráno a mučeno. Tehdy se od Ngo Ðinh Diema odvrátilo mnoho jeho dosavadních spojenců. Paní Nhu, první dáma režimu, dokonce poskytovala novinářům rozhovory, v nichž se pokoušela vtipkovat o protestních sebevraždách, hovořilo o „rožnění mnichů“ nebo si stěžovala, že buddhisté používají „drahého benzínu z dovozu“ a to přitom její vlastní otec, dosavadní jihovietnamský velvyslanec ve Spojených státech, Tran Van Chuong, na protest proti útoku zvláštních jednotek na pagody podal demisi. Na tiskové konferenci ve Washingtonu řekl, že „…pokud stojí v čele státu Ngo Ðinh Diem, nevsadí na budoucnost jižního Vietnamu ani vindru…“ (citace dle Rudolf Mrázek, Jihovýchodní Asie ve světové politice 1900 – 1975, Svoboda, Praha 1980, jenž citoval mimo jiné Malcolm W. Browne, The New Face of War, Indianopolis 1965;Nguyen Qui Hung: Neuf ans de dictature au Sud-Vietnam. Témoignages vivantes sur Mme Nhu et les Ngo, Saigon 1964; David Halberstam: The Making of a Quangmire – America and Vietnam During the Kennedy Era, McGraw-Hill, New York 1965).

Tehdy i mnozí Američané pochopili, že spojení s Ngo Ðinh Diemem je nejen nedemokratické, kompromitující, ale i neúčinné. Paní Nhu začala dokonce prohlašovat, že „…bez Američanů jsme mohli vyhrát válku během 2 nebo 3 let. S Američany? Kdo ví, možná že nikdy…“ a její manžel, Ngo Ðinh Nhu šel ještě dál, když newyorkskému novináři Jamesi Rostonovi řekl, že vlastně nikdy nepřerušil styky „se svými přáteli v Hanoji“ a že právě nyní je uprostřed intenzivních jednání – s Ho Či Minem! (Rudolf Mrázek ve výše uvedené publikaci citoval J. Mecklin, Mission in Torment: An Intimate Report of the U.S. Role in Vietnam, Garden City 1965, D. Halberstam:The Making of a Quangmire – America and Vietnam During the Kennedy Era, New York 1965, J. Buttinger, Vietnam: A Dragon Embattled, Londýn 1967). V té době už kvůli buddhistickým bouřím, aby se k moci nedostala NFO, bylo rozhodnuto, že Ngo Ðinh Diem bude odstraněn – Američané k tomu dali souhlas. Protože není účelem tohoto článku popisovat, jak k tomu došlo, spokojme se s faktem, že 1. 11. 1963 byl proveden puč – Ngo Ðinh Diem se svým bratrem Nhu byli obklíčeni v prezidentském paláci, uprchli však tajnou chodbou do čínské čtvrti Cho Lon, kde se skryli v kostele svatého Františka Xavera. Byli však druhý den vypátráni, vzdali se a přijel pro ně obrněný transportér. Oba byli pak zavražděni, i když se jejich uchvatitelé snažili tvrdit, že bratři spáchali sebevraždu. Po pádu Ngo Ðinh Diemova režimu NFO zaslala nové vojenské juntě v Saigonu poselství s návrhy o zastavení palby a jednání o vytvoření nezávislého a neutrálního jižního Vietnamu (zhruba ve stejnou dobu generální tajemník OSN U Thant předal podobné poselství prezidenta Ho Či Mina novému americkému prezidentovi – J. F. Kennedy byl mezitím zavražděn – a návrhy na neutralizaci jižního Vietnamu podpořil i šéf kambodžského státu, princ Norodom Sihanuk, podobné návrhy vyslovil i francouzský prezident, generál Charles de Gaulle). Během 14 měsíců od smrti Ngo Ðinh Diema došlo v jižním Vietnamu k 5 převratům a žádný z nich nedával nejmenší naději na stabilizaci politiky v jižním Vietnamu. Paradoxně každý vůdce nové vojenské junty operoval s tím, že jeho (mezitím svržený) předchůdce chtěl dovézt zemi k neutralitě, což by vedlo k uchvácení země komunisty.

Nový americký prezident Johnson se s tímto názorem ztotožňoval a tak americká pomoc saigonskému režimu rostla. Podle Dokumentů Pentagonu Spojené státy americké ve vší tajnosti již 3 měsíce po pádu Ngo Ðinh Diema zahájily plánovitou a systematickou kampaň, která měla vyvrcholit v otevřeném útoku ozbrojených sil Spojených států proti Vietnamské demokratické republice a to za její pomoc NFO. Již 1. 2. 1964 se na rozkaz Johnsona rozběhl program diverzních operací proti VDR (citováno z výše uvedené publikace Rudolfa Mrázka, jenž cituje 64 Memo by Joint Chiefs of Staff Discussing Widening of the War, January 22, 1964: The Pentagon Papers, dok. č. 62). Počátkem srpna 1964 – 2. 8. 1964 – se americký torpédoborec Maddox, jenž se pohyboval asi 45 km od pobřeží VDR, dostal pod palbu pobřežní hlídky, která bránila výsostné vody VDR. Střelba byla odvetou za útok dvou lodí jihovietnamské armády na severovietnamské ostrovy Hon Me a Hon Ngu. Torpédoborec Maddox střelbu opětoval a pobřežní hlídka VDR reagovala vystřelením několika torpéd. Do střetu se okamžitě zapojila letadla z americké letadlové lodi Ticonderoga a následujícího dne se k oběma lodím připojila loď Turner Joy. Předseda zahraničního výboru amerického Senátu J. William Fulbright sdělil, že se Maddox v okamžiku incidentu nalézal jedenáct mil od pobřeží, to je ve výsostných vodách Vietnamské demokratické republiky (Rudolf Mrázek – viz výše uvedená publikace – cituje G. McT. Kahin – J. W, Lewis, The United States in Vietnam, New York 1969). Johnson vydal příkaz pokračovat v hlídkách kolem pobřeží severního Vietnamu. Napětí vyvrcholilo kolem 4. srpna 1964, kdy se vedení amerických lodí mylně domnívalo, že se nachází pod palbou severovietnamských člunů. Tehdy zuřila bouřka a radar na lodi vykazoval znaky útoku, neboť bouře pravděpodobně poškodila elektronické přístroje. Posádky lodí Maddox a Turner Joy vyhodnotily poškození jako útok a zahájily střelbu. Z pozdějších hlášení nakonec vyplynulo, že se jednalo o planý poplach, neboť v dané oblasti v tu dobu žádné lodě VDR nebyly spatřeny. Kapitán Maddoxu John Herrick své zjištění okamžitě telegrafoval do Washingtonu, avšak Johnson a jeho poradci na to nebrali ohled – 5. srpna totiž Johnson schválil odvetný úder, jehož cílem byly námořní základny a sklady pohonných hmot na pobřeží VDR. Ještě týž den americké letectvo bombardovalo sklady pohonných hmot ve městě Vinh (provinční město provincie Nghe An, nacházející se pod 19. rovnoběžkou). Teprve 7. srpna 1964 schválil americký Kongres a Senát „Rezoluci o Tonkinském zálivu,“ která se rovnala vyhlášení války a umožnila Johnsonovi a později jeho následovníkovi Nixonovi bombardovat VDR, neboť oba prezidenti se vždy na tonkinskou rezoluci odvolávali (citace dle Milan Syruček: V zajetí džungle, Epocha, Praha 2007; Dějiny Vietnamu, kol. autorů, Lidové noviny, Praha 2018; Rudolf Mrázek, Jihovýchodní Asie ve světové politice 1900 – 1975, Svoboda, Praha 1980). Proti rezoluci byli jen dva senátoři.

Bývalý ministr obrany Robert McNamara, jeden z hlavních architektů americké války ve Vietnamu, přijel na návštěvu v listopadu 1995 do Vietnamu, kde se dne 9. 11. 1995 setkal s generálem Vo Nguyen Giapem. McNamara se generála Vo Nguyen Giapa zeptal, zda se 4. srpna 1964 v Tonkinském zálivu odehrál druhý útok. Vo Nguyen Giap odpověděl McNamarovi: „4. srpna se nestalo vůbec nic!“ Podle listu International Herald Tribune tak generál Vo Nguyen Giap potvrdil předpoklady historiků – útok, který hlásil Maddox v bouřlivém počasí čtvrtého srpna nebyl nikdy potvrzen. McNamara po odpovědi Vo Nguyen Giapa řekl: „Jsem si na 99,99 % jistý, že se druhý útok neudál. Generál Vo Nguyen Giap je zatraceně dobrý zdroj!“ Mnozí američtí historici jsou již dávno přesvědčeni, že Vietnamci druhý útok nikdy nepodnikli. (Citace z dobového tisku r. 1995).

O tom, že proti VDR bude zahájena všeobecná letecká válka, bylo podle Dokumentů Pentagonu rozhodnuto na schůzi Johnsona a jeho nejbližších poradců dne 7. 9. 1964 (Rudolf Mrázek ve výše uvedené publikaci cituje Pentagon Papers, str. 312 – 313, 1964). Nálety byly zahájeny 8. 2. 1965 zpočátku jako jednotlivé akce, od počátku března 1965 pak byly vystupňovány v každodenní nálety na dopravní tepny VDR, od června roku 1966 se zaměřily na velké sklady pohonných hmot v blízkosti velkých měst (Haiphong a Hanoj). Bombardování způsobilo VDR obrovské škody a přineslo jejímu lidu nesmírné utrpení. Avšak nezlomilo hospodářskou vitalitu a bojeschopnost země. Francouzský novinář G. Chaliard, který navštívil VDR uprostřed nejprudšího amerického bombardování mimo jiné napsal: „Často slýcháváme názor, že severní Vietnam byl schopen eskalaci války vydržet proto, že je nerozvinutou a neindustrializovanou zemí. To je pravda jen zčásti – ve skutečnosti to, že Vietnam vydržel, je důsledkem jeho vysoké organizační i technické úrovně na vesnické i krajské úrovni. Která jiná nerozvinutá země se může pyšnit školou a kvalifikovaně vybaveným zdravotním střediskem v každé vesnici? Severní Vietnam může! A také každý okres a kraj jsou tu vybaveny tak, že jsou schopny zabezpečit vzdělání i zdravotnickou péči svému obyvatelstvu… Hospodářský život bombardováním byl narušen, zvláště v průmyslu. Na druhé straně se vytvořilo takové psychologické klima, jaké je charakteristické pro každou zemi, jejíž nezávislost je ohrožena. Zničené dopravní tepny byly obnoveny a jejich síť zjednodušena, byly opraveny mosty a zhotovena náhradní přemostění v jejich blízkosti, dokonce byla zvýšena zemědělská produkce, i když pracovní síly pochopitelně ubylo. Z eskalace vyšel severní Vietnam jako dokonale stmelená země se zvýšenou sociální dynamikou“ (Rudolf Mrázek ve výše uvedené publikaci cituje G. Chaliard: The Peasant of North Vietnam, Londýn 1969). Přestože eskalace konfliktu – i na jihu, neboť Johnson 1. 4. 1965 rozhodl, že americké jednotky budou nasazovány do samostatných útočných akcí – vojenský i politický rozmach NFO nebyl zastaven. V roce 1965 vojska NFO získala významná postavení v oblasti Centrální vrchoviny (Tay Nguyen), v roce 1966 jako odpověď na eskalaci letecké války pro VDR otevřela novou bojovou frontu při severních hranicích země – tj. jižního Vietnamu (citováno z publikace Rudolfa Mrázka, jenž cituje z G. McT. Kahin, J. W. Lewis: The United States in Vietnam, New York 1969).

NFO do tonkinského incidentu používala spíše metody psychologického boje a nevyhledávala přímé ozbrojené střety – partyzáni většinou pronikali na americké základny, kde zanechávaly vlajky NFO či nápisy na zdi a tím vytvářeli atmosféru nejistoty a ohrožení. Zlom nastal až po prvním bombardování VDR v srpnu 1964 – partyzáni se 1. 11. 1964 doplavili na lodičkách k americké vojenské základně v Bien Hoa, kde po krátkém silném ostřelování zmizeli a zanechali po sobě 4 mrtvé Američany, 72 zraněných a několik zničených letadel. Tato taktika se stala typickou pro boj jednotek NFO během války proti Američanům (citováno z Dějiny Vietnamu, kolektiv autorů, Lidové noviny, Praha 2018 – publikace cituje z S. Tucker: Vietnam, University Press of Kentucky, Lexington, Ky 1999). Množící se útoky partyzánů na americké ubytovny a základny se v letech 1964 – 1965 stupňovaly. K rozhodnutí amerických politiků plošně bombardovat VDR přispěl útok NFO na americkou vrtulníkovou základnu u Plei Ku (Play Cu) v Centrální vrchovině 7. 2. 1965, kdy během 15 minut přišlo o život 8 amerických vojáků, přes sto jich bylo zraněno a kolem 25 letadel bylo poškozeno. Johnson nařídil bombardování VDR, kde bylo zasaženo město Ðong Hoi, které se nachází pod 18. rovnoběžkou. Partyzáni NFO o tři dny později vyhodili do povětří hotel ve městě Qui Nhon, jehož trosky pohřbily 43 vojáků, údajně se 20 z nich podařilo zachránit. Johnson jako odpověď nařídil masivní bombardování VDR, které s krátkými přestávkami trvalo do prezidentských voleb ve Spojených státech roku 1968 (citace z výše uvedených Dějin Vietnamu, Praha 2018). Američané tvrdili, že se při bombardování zaměřují výhradně na vojenské cíle, na infrastrukturu, popřípadě na sklady pohonných hmot. Samozřejmě to není pravda, což dokazují mnohé dokumenty z tehdejší doby. Například německý fotograf Thomas Billhardt fotografoval Vietnam v letech 1967, 1968, 1969, 1972, 1975 a pak v letech 1998, 1999, 2019 a 2020 a z válečné doby jeho snímky dokazují zkázu měst (například Ðong Hoi, Vinh Linh, Hong Gai aj.), nemocnic, pagod a dalších civilních objektů včetně utrpení obyvatelstva (viz Thomas Billhardt: Sehnsucht Frieden – Vietnam, VEB F. A. Brockhaus Verlag, Leipzig 1973; Fotografien von Thomas Billhardt Vietnam, Aufbau Verlage GmbH & Co. KG, Berlin 2022). Tyto dokumenty nikdo nemůže zpochybnit.

V srpnu 1967 již měli Američané v jižním Vietnamu na 523 000 vojáků – pro srovnání, partyzánů NFO bylo zhruba 294 000, z toho bylo asi 50 000 vojáků ze severu (čísla vojáků jsou převzaty z publikace Michal Schwarz, Ondřej Srba: Vietnam v éře západních velmocí, Filosofická fakulta MU Brno, 2016). Publikace Dějiny Vietnamu (kolektiv autorů, Lidové noviny, Praha 2018) uvádí větší počet vojáků ze severu – kolem 100 000. Nicméně existovala přímá úměra – čím intenzivnější bylo bombardování VDR, tím se odhodlání severního Vietnamu ještě více utužilo. A pronikání vojáků ze severu se tím nezastavilo, spíše naopak. Rudolf Mrázek ve své publikaci (viz výše uvedená) uvádí, že v roce v zemi bylo po třech letech eskalace války na 535 000 amerických vojáků, 614 000 vojáků saigonského režimu a kolem 60 000 vojáků ze zemí amerických spojenců (Thajsko, jižní Korea, Austrálie, Nový Zéland, Filipíny).

Všechny přístupové cesty, jimiž mohla přicházet podpora partyzánům, byly pod neustálými útoky amerických letadel. V poslední lednový den roku 1968 o svátcích lunárního Nového roku Tet zahájila vojska NFO koordinovaný útok na 37 z 43 jihovietnamských provinčních měst. Vojáci NFO pronikli i do samého středu Saigonu, kde obsadili část amerického velvyslanectví, jihovietnamského generálního štábu a hlavního stanu tankových vojsk, několik dní drželi i významné saigonské letiště Tan Son Nhat a 24 hodiny i saigonskou rozhlasovou ústřednu. Vojáci NFO byli vytlačeni z města až po několikatýdenních bojích s nasazením dělostřelectva a bombardérů. V Ðanangu, což bylo po Saigonu druhé největší město, útok na město nebyl úspěšný, protože jihovietnamský generál vydal rozkaz k bombardování v blízkosti vlastních pozic, čímž se partyzáni stáhli. (Navíc policejní agent, jenž pronikl do NFO, varoval před partyzánským úderem). V deltě Mekongu, kde Američané využívali mobilní říční jednotku, partyzáni zaútočili ve 13 z 16 větších měst, nejtvrdší boje, trvající 3 dny, byly ve městě My Tho, v Ben Tre, kde si partyzáni vybudovali pevné postavení, Američané na jejich vytlačení povolali dělostřelectvo a letectvo, které město zničily. Celkově se ale v deltě Mekongu bojovalo kolem 30 dní. V Centrální vrchovině zasáhly pozemní útoky NFO 7 provinčních měst a 3 další cíle – tvrdé boje se odehrávaly ve městě Buon Me Thuot, jehož střed čtyřikrát měnil svého pána. Jihovietnamská armáda město zničila dělostřelectvem a leteckými útoky a po 12 – 13 dnech se partyzáni stáhli. Nejdéle se bojovalo v Hue – v bývalém císařském městě. NFO měla připravený soupis 196 nejdůležitějších cílů a seznam osob, které je třeba zneškodnit, jednalo se vesměs o důstojníky saigonské armády, policie, vysoké vládní úředníky a místní politiky, ale i o cizince, zejména Američany a jejich spojence s výjimkou Francouzů! Boje v Hue byly urputné, ale partyzánům se podařilo Hue dobýt – na stožáru citadely zavlála vlajka NFO. Útok partyzánů na Hue začal poslední lednový den a partyzáni měli město v držení ve spolupráci se severovietnamskými vojáky 26 dní. V Saigonu partyzáni dobyly budovu rozhlasu, nepodařilo se jim ale odvysílat výzvu k všeobecnému povstání, protože rozhlasová stanice byla rychle vyřazena z provozu jihovietnamským velitelem. Další útok partyzáni uskutečnili na Prezidentský palác, ovšem to byla nejlépe chráněná budova v Saigonu, takže zde boje probíhaly 2 dny, než byly partyzáni zneškodněni. Také útok na velitelství námořnictva se nezdařil, 10 partyzánů z 12 bylo během 5 minut zabito. Útok na komplex velitelství jihovietnamského spojeného generálního štábu se sice zpočátku podařil, nicméně partyzáni, místo aby využili svůj počáteční úspěch, zaujali obranné postavení a čekali na posily a navíc se domnívali, že dobyli budovu, která byla označena jako „Nejvyšší velitelství“, jenže ve skutečnosti to byla jen jedna z budov komplexu a ne ta nejdůležitější. Nakonec se Američanům a jihovietnamským výsadkářům podařilo útočníky odehnat, ačkoliv ti byli kousek od významného úspěchu. Snad nejznámější byl útok partyzánů na ambasádu Spojených států a díky tomu, že kousek od ambasády sídlili novináři některých významných amerických tiskových agentur a při počátečním útoku ani novináři nemohli vědět, co se přesně děje, v následujícím zmatku, kdy jeden příslušník vojenské policie potvrdil útok partyzánů na ambasádu, novináři odeslali do Spojených států informaci, že „Vietcong se ve středu brzy ráno zmocnil části budovy ambasády Spojených států v Saigonu…“ a tato zpráva dorazila těsně před uzávěrkou prvního vydání všech významných deníků na východě Spojených států. Ve skutečnosti partyzánský útok byl sice zpočátku úspěšný, ovšem hlídka ambasády zlikvidovala oba partyzánské velitele (než byla sama zlikvidována dalšími partyzány), ale zbývající partyzáni bez svých velitelů nedovedli psychologicky využít svého počátečního úspěchu – měli dostatek střeliva a trhavin, aby se dostali přímo do budovy ambasády, ale místo toho se ukryli a ostřelovali kde koho. Po rozednění vojenská policie zlikvidovala poslední partyzány a dovnitř areálu se nahrnuli novináři. Ti uviděli dějiště krveprolití, kde ležela těla mrtvých ženistů NFO a uprostřed stál generál Westmoreland, který vysvětloval, co se vlastně stalo. Reportér Washington Post později vzpomínal: „Reportéři nemohli uvěřit svým uším – generál stál uprostřed trosek a říkal, že je vše v pořádku!“ Psychologické škody, které tím utrpělo americké válečné úsilí, začalo být jasné až po několika týdnech. (Popis novoroční operace Tet je z mnoha publikací, např. W. J. Duiker: Ho Či Min, BB-art Praha 2003; Dějiny Vietnamu, kolektiv autorů, Lidové noviny Praha 2018; Rudolf Mrázek: Jihovýchodní Asie ve světové politice 1900 – 1975, Svoboda Praha 1980; Gordon L. Rottman: Bojovníci Vietkongu, Computer Press, a.s. Brno 2008; Douglas Welsh: Úplná historie vietnamské války, Cesty Praha 1995; Vietnam – Ilustrovaná historie konfliktu v jihovýchodní Asii, kolektiv autorů, Svojtka a Vašut Praha 1996 a další).

Vojensky tato novoroční ofenzíva nedopadla pro NFO dobře, protože v bojích vesměs bojovaly místní lokální partyzánské oddíly, které utrpěly velké ztráty – kolem 30 000 (a tyto ztráty byly citelné ještě několik let), ale psychologicky znamenala velkou výhru pro NFO, protože se od politiky Johnsona začali odklánět lidé, kteří ho dříve podporovali, například předseda zahraničního výboru Senátu, jižanský konzervativec J. William Fulbright nebo senátní expert na leteckou válku, dosavadní „jestřáb“ Stuart Symington, který tehdy řekl: „Jeden z důvodů, proč jsem změnil svůj názor, bylo poznání, že jsme podcenili vytrvalost a vlastenectví Vietcongu i Severovietnamců a přecenili pevnost a státotvornost jihovietnamské vlády“ (citace z publikace Rudolfa Mrázka výše uvedené, str. 524). Na úřad ministra obrany rezignoval dokonce jeden ze strůjců americké politiky ve Vietnamu Robert McNamara, jehož důvodem rezignace byla právě novoroční ofenzíva NFO a jeho rostoucí nedůvěra v eskalaci konfliktu (ano, ten McNamara, jenž se v roce 1995 setkal s generálem Vo Nguyen Giapem). Johnson, jenž ztrácel podporu mezi svými stoupenci, ztrácel hlasy voličů – rok 1968 byl rokem prezidentských voleb – koncem března oznámil, že se nebude ucházet o prezidentský úřad, že odmítl další navýšení amerických vojáků ve Vietnamu a že omezuje bombardování VDR po 20. rovnoběžku, tj. po provincii Thanh Hoa (Rudolf Mrázek cituje z T. H. White: The Making of the President 1968, New York 1969 a z Department of State Bulletin, 15. 4. 1968, str. 481 – 486). Johnson vlastně bombardování VDR založil na lži, když vydával domnělý 2. útok za skutečnost, což ovšem nebyla pravda (1. útok 2. 8. 1964 byl reakcí na ostřelování severovietnamských ostrovů Hon Me a Hon Ngu jihovietnamskými vojenskými čluny a na vplutí amerického torpédoborce Maddox do teritoriálních vod VDR, jak již bylo uvedeno).

Američané vlastně vůbec celou dobu války lhali o mnoha věcech – dá se pochopit propaganda, protože ve válce nikdo nechce odkrýt kvůli nepříteli všechny své karty, to je záměry, plány, nikdo nechce informovat o svých ztrátách a tak podobně. Ale Američané lhali i v takových záležitostech, jako byl například masakr v My Lai.

My Lai neboli Son My se nachází 12 km severovýchodně od města Quang Ngai, což je provinční město stejnojmenné provincie. Son My byl okrsek (dnes pojmenovaný Tinh Khe), který se skládal z několika vesnic a některé vesnice se skládaly z několika osad. (Ve Vietnamu je časté, že se vesnice skládají z různého počtu osad). Tyto vesnice spadající pod Son My se nazývají My Lai, Co Luy, Truong Ðinh a Tu Cung; vesnice Co Luy zahrnuje osady My Hoi, Gò, Khe Hoi a My Khe; vesnice Tu Cung pak zahrnuje osady Thuan Yen neboli Làng, Bình Đong, Bình Tay a Khe Thuan. V celé oblasti za americké války žilo kolem 700 obyvatel a bylo zde vyvražděno přesně 504 obyvatel. Svět zná tento masakr pod názvem My Lai, protože Američané měli ve svých mapách označené vesnice jako My Lai 1, My Lai 2, My Lai 3 a My Lai 4. Tragédie My Lai není jediným zvěrstvem americké armády, ale byla nejznámějším a nejlépe zdokumentovaným případem. Vše, co se odehrálo v My Lai, bylo výsledkem bojového stylu Spojených států, které se běžně uchylovaly k neselektivnímu bombardování raketami a napalmem a také stylu hlavního štábu americké armády hodnotit úspěšnost akcí podle počtu mrtvých nepřátel, čímž se vraždění stalo barometrem schopností jednotlivých bojových oddílů. V takové atmosféře pohrdání životů Vietnamců prostě dříve či později muselo dojít k něčemu podobnému jako byl masakr v My Lai. Jestliže masové vraždění lidí bombami z letadel byly pro Američany naprosto normální, pobíjení civilistů při osobním kontaktu bylo jen jeho logickým důsledkem…

Na jaře 1968 dohasínaly po celém jižním Vietnamu boje, které byly rozpoutány novoroční ofenzívou (nazvanou podle lunárního nového roku Tet), partyzáni byli nuceni v důsledku utrpěných ztrát přejít od otevřeného boje opětovně k taktice náhlých přepadů a kladení pastí, jak se běžně děje v partyzánské guerille všude na světě. Ostatně, při lepším technickém vybaveni americké armády jim ani nic jiného nezbývalo. Američané se domnívali, že Son My (My Lai) je opěrným bodem 48. praporu Národní fronty osvobození Jižního Vietnamu (NFO). Podle jejich informací většina obyvatel měla být příslušníky nebo přívrženci partyzánů, tedy NFO. Provincie Quang Ngai patřila mezi provincie, kde partyzáni operovali proti americké armádě velmi často. Obyvatelé několika vesnic a osad v Son My (My Lai) byli zvyklí, že v okolí operovaly často americké vrtulníky, neboť Američané zde pátrali po partyzánech velmi intenzivně. Netušili ovšem, že 16. března 1968 příchod Američanů je předzvěstí obrovské tragédie. Americká rota Charlie 1. praporu 20. pěchotního pluku 11. brigády 23. pěší divize Americal, jejíž členové byli vesměs branci ve věku 18 – 19 let, byla nasazena do konfliktu od konce roku 1967 a ztratila od té doby při rutinních prohlídkách 28 mužů, z toho 5 mužů zahynulo. 14. 3. 1968 rota ztratila seržanta Georga Cockse a velitel roty, kapitán Medina při rozlučkovém obřadu poznamenal, že jeho smrt je nutné pomstít. Proto američtí vojáci, kteří byli frustrováni jednak ztrátami svých kolegů a jednak neustále dotírajícími partyzány, se rozhodli, že dají vesničanům lekci. Okolo 8. hodiny ráno 16. 3. 1968 po asi čtvrthodinové dělostřelecké přípravě byli vojáci roty Charlie vysazeni z vrtulníků a 1. četa roty o 120 mužích vedená poručíkem Williamem Calleyem přicházela na misi s cílem „vyhledat a zneškodnit“ – v osadě Thuan Yen byli jen staří lidé, ženy a děti. Několik starců vyšlo vstříc americkým vojákům a přivítalo je úklonem – jak je zvykem v buddhistických zemích. Vojáci ale nahnali asi kolem 100 vesničanů do příkopu, který se nacházel východním směrem od osady, na které pak začali střílet. Jako jedna ze 4 osob, která přežila, byla Pham Thi Thua, která přežila jen proto, že byla na samém dně příkopu a zůstala skryta pod hromadou mrtvých těl. Druhá skupina vesničanů, čítající asi do 50 osob, byla zabita na cestě jižně od osady…

Američtí vojáci bez jakéhokoliv rozlišování stříleli ženy, děti, starce, házeli na ně granáty a v podstatě došlo k uvolnění řetězové reakce, kdy se vraždění spojilo se spontánními orgiemi sadistického běsnění. Vojáci zabíjeli i buvoly, drůbež a prasata. Bambusové domky byly podpáleny nebo vyhozeny do vzduchu granáty bez ohledu, na to, zda se tam ukrývaly vyděšené ženy s dětmi. Skupinky lidí byly odvedeny do zavlažovacích kanálů, kde byly postříleny dávkami ze samopalů. Řada žen byla skupinově znásilněna a pak podřezána, jiní lidé byli před smrtí krutě mučeni a pak umláceni pažbami pušek. Někteří lidé byli zavražděni v primitivních krytech, kde se snažili schovat. Mnoho z těch, co se snažili uprchnout, bylo zabito vojáky 2. čety, která tvořila kordon kolem osady Thuan Yen, kde došlo k vraždění. Tato četa má na svědomí nejméně 60 – 70 lidí, z nichž mnozí byli jak z Thuan Yen, tak z osad Bình Tay a Bình Đong, nacházejících se od Thuan Yen severněji, asi 400 m. Této četě velel poručík Stephen Brooks. 3. četa, jíž velel poručík Jeffrey La Cross, zabila skupinu asi 7 – 12 žen a dětí. Masakr nejvíce postihl vesnici Tu Cung, kde bylo zabito 407 lidí (z osad Thuan Yen, Bình Tay a Bình Đong), z toho 102 lidí na pustém pozemku (v příkopě) vedle hlídkové věže a 107 lidí v zavlažovacím kanále na konci osady. Z vesnice Co Luy bylo zavražděno 97 lidí, kteří pocházeli z osady My Hoi – tito lidé byli zabiti vojáky, kteří byli vysazeni 11 vrtulníky u osady Gò. V osadách Bình Tay a Bình Đong byli zabiti rolníci a děti, kteří již brzo ráno vyšli na pole a byli i s buvoly zastřeleni ještě před tím, než 9 vrtulníků vysadilo rotu Charlie západně od vesnice Tu Cung. Z osady My Hoi pocházela Vo Thi Lien, která masakr také přežila tím, že ležela pod těly jiných obětí. (Vo Thi Lien byla ve své době asi nejznámější přeživší z My Lai, protože ji večer našli partyzáni a Vo Thi Lien jim tento masakr dosvědčila. Vo Thi Lien zemřela v roce 1995 ve věku 43 let při porodu 3. dítěte…). Celkový počet obětí byl 504. Když partyzáni upozornili svět na to, že došlo k tomuto masakru, kde bylo vyvražděno kolem 500 obyvatel, Američané toto tvrzení odmítli s tím, že se „jedná o propagandu Viet Congu…“ – později se prokázalo, že to byla skutečnost. Partyzáni vskutku na jaře roku 1968 upozorňovali na masakr, který se udál ve vesnici Tu Cung (jedná se o výše jmenované 3 osady této vesnice) a v další osadě (spadající pod vesnici Co Luy). Nejvýznamnější český orientalista a vietnamista, Ivo Vasiljev (†) mi potvrdil, že diplomatické zastoupení Národní fronty osvobození, které v Praze působilo asi od roku 1962, toto uvádělo ve svém vydávaném týdeníku Le Courier du Vietnam na jaře roku 1968 a tento týdeník byl zasílán tehdejším redakcím a tiskovým agenturám, které měly v Československu zastoupení, tedy i těm zahraničním.

Mezi oběťmi bylo 230 mužů a 274 žen, z toho bylo 21 dětí do 1 roku věku (10 chlapců a 11 dívek), 16 dětí do 2 let věku (9 chlapců a 7 dívek), 13 dětí ve věku do 3 let (7 chlapců a 6 dívek), 69 dětí ve věku od 3 do 7 let (37 chlapců, 32 dívek), 91 dětí od 7 do 12 let (42 chlapců a 49 dívek), 30 dětí do věku 16 let (17 chlapců, 13 dívek), 24 mladých lidí do 20 let (13 mužů, 11 žen), 40 lidí ve věku nad 20 let do 30 let (12 mužů, 28 žen), 46 lidí ve věku nad 30 let do 40 let (13 mužů, 33 žen), 63 lidí ve věku nad 40 let do 50 let (27 mužů, 36 žen), 34 lidí ve věku nad 50 let do 60 let (19 mužů, 15 žen) a 57 lidí bylo starších nad 60 let (24 mužů, 33 žen), přičemž nejstarším obětem bylo 80 let (jednalo se o dva muže), více obětí mělo kolem 70 – 78 let.

Jeden americký voják, aby se nemusel podílet na masakru, se nechal střelit do nohy, aby byl odveden z dosahu vesnice lékařskou službou. Byl to černošský voják Herbert Carter. Byl také jediným americkým zraněným. Někteří vojáci neuposlechli rozkaz střelby do civilistů.

Pilot jednoho amerického vrtulníku – průzkumné vrtulníky běžně asistovaly pěchotě – si všiml v okolí mnoha těl postřílených civilistů a rozhodl se prozkoumat situaci přímo na místě. Byl to pilot Hugh Thompson (1943 – 2006) se svými kolegy, Glennem Andreottem (1947 – 1968), velitelem vrtulníku a Lawrencem Colburnem, palubním střelcem. Thompson pochopil, že američtí pěšáci vraždí neozbrojené obyvatele a pokoušel se přivolat pomoc pro raněné a snažil se s pěšáky spojit s pomocí rádiovysílačky. Když si pak všiml, že se pěšáci chystají zaútočit na další skupinu civilistů, ukrytých v bunkru, přistál s vrtulníkem na zemi a přikázal Colburnovi, aby vystřelil několik varovných výstřelů do vzduchu. Dal tak najevo, že pokud pěšáci budou pokračovat ve vraždění, spustí na ně střelbu. Pilot Thompson a jeho kolegové pak zachránili tuto skupinu vesničanů, kterým zavolali druhý vrtulník, který vesničany odvezl nadvakrát do bezpečí. Šlo o menší skupinu asi 11 – 16 osob. Teprve pak Thompsonova posádka vzlétla a při odletu pilot uviděl v zavlažovacím kanále hromadu mrtvých civilistů, kde se nacházela i těžce zraněná asi čtyřletá holčička, kterou pilotův kolega pak přinesl a která díky tomu přežila. Thompson pak za její záchranu dostal nižší vyznamenání, které zahodil… Glenn Andreotta padl ve Vietnamu asi 3 týdny po masakru (8. 4. 1968), ale Hugh Thompson a Lawrence Colburn navštívili Vietnam a jmenovitě oblast My Lai (Son My) opětovně v roce 1998, kdy bylo 30. výročí této smutné události. Oba se setkali s několika obyvateli, které před 30 lety zachránili, například s paní Pham Thi Nhung, s paní Pham Thi Nhanh a s panem Đo Ba, jemuž bylo před 30 lety zhruba 8 let. (Oba veteráni navštívili také místní školu, kde je uvítali děti s červenými šátky kolem krku – což je symbolem vietnamské dětské organizace Thieu nien Tien phong. To jsou ty paradoxy historie i života…).

Je zcela nepochopitelné, že oficiální západní svět na tento masakr vůbec nereagoval! Samozřejmě NFO udržovala diplomatické zastoupení s tehdejšími zeměmi tzv. východního bloku, s některými rozvojovými zeměmi (Alžírsko, Indie), od února 1965 i s Francií, ale nikoliv s ostatními západními zeměmi. A většina západního tisku prostě tehdy mlčela…

Americká armáda nejdříve události nevěnovala žádnou pozornost, protože o masakru kromě účastníků nikdo jiný nevěděl. Podle tehdejší oficiální zprávy (americké) bylo v My Lai zlikvidováno 128 nepřátelských vojáků a údajně sami Američané ztratili 2 muže a 10 jich bylo zraněno (ve skutečnosti byl pouze jeden zraněný a to Herbert Carter, který se nechal postřelit, jak již bylo řečeno, aby se masakru nezúčastnil). Tato zpráva jen ukazuje, jak Američané lhali, ale to nezabránilo tomu, aby vrchní velitel americké armády ve Vietnamu, generál Westmoreland, nezaslal americkým vojákům roty Charlie k likvidaci – de facto fiktivních – 128 partyzánů blahopřejnou depeši.

O masakru se dozvědělo mnoho vyšších důstojníků a velitel 11. pěchotní brigády, plukovník Henderson po výpovědi několika vojáků podal nadřízeným zprávu, že bylo při boji zabito i 22 civilistů. Tato zpráva se ale na veřejnost zpočátku nedostala. Události rozhýbal až dopis Rona Ridenhoura (1946 – 1998), amerického vojáka, který ve Vietnamu sloužil u 11,. pěchotní brigády a který se o masakru dozvěděl na základě svědectví 5 aktérů masakru. Ron Ridenhour po návratu do Spojených států napsal o masakru asi 30 kongresmanům, prezidentovi i Pentagonu. Většina z nich na dopis vůbec nereagovala, jedním z mála, kteří se o masakr začali zajímat, byl kongresman Morris King Udall (1922 – 1998). Poté, co začaly vycházet najevo všechny okolnosti a americká administrativa a generalita již nemohly záležitost ututlat, obvinila americká armáda Calleyho z vraždy, přitom již bylo známo, že Ernest Medina nejdříve nařídil 1. a 2. četě, aby zaútočili na vesnici a 3. četě, aby zlikvidovala zbytky nepřátel. Calley přikázal spustit na civilisty palbu a jeho přímý nadřízený Medina nijak nezasáhl a naopak, sám se přidal k vraždění – prokazatelně zabil 3 civilisty. Toto vraždění probíhalo přes 2 hodiny, dokud do situace nezasáhl vrtulník Hugha Thompsona. Od 12. 11. do 20. 11. 1969 uveřejňoval informace o masakru v časopisech Time, Life a Newsweek americký investigativní novinář Seymour Hersh. Armádní fotograf Ron L. Haeberle propašoval některé neschválené fotografie masakru a prodal je časopisu Time. Do problému mnoho nejasností vnesla ostatní americká média, která nepřesně interpretovala výpovědi svědků. Významný australský novinář John Pilger v reakci na to, že některá americká média psala o „americké tragédii“ upozornil, že autoři s typickou americkou sebestředností zamaskovali fakt, že „masová vražda byla především vietnamskou tragédií!“

Americká armáda 17. 3. 1970 obvinila 14 důstojníků včetně generálmajora Samuela Kostera, velitele divize Americal, za zatajování informací o masakru. Většina obvinění však byla soudem zrušena a jediný, kdo byl z krytí masakru obviněn, byl velitel brigády plukovník Oran Henderson – stalo se tak 17. 12. 1971. Za masakr bylo obviněno 26 osob, ale po 10 měsících trvání soudu byl odsouzen 10. 10. 1971 jen poručík Calley za vraždu a vydání rozkazu ke střelbě na civilisty na doživotí. Calley si odseděl ve vězení jen 4 a půl měsíce, přičemž měl povolené návštěvy a pak ho Nixon, jediný prezident Spojených států amerických, který odešel z úřadu s ostudou, omilostnil… Medina byl zproštěn všech obvinění. Americká pravice Calleyho oslavovala, např. Kongresman z New Yorku Allard Lowenstein tehdy řekl: „Co po našich chlapcích chcete? Mají nosit náboje v kapse? Taková je válka!“ a kongresman Mendel Rivers z Jižní Karolíny zase řekl, že za My Lai by měl být potrestán Hugh Thompson, který chtěl nechat střílet do amerických hochů, pokud by nadále zabíjeli vietnamské civilisty. Rivers nazval Thompsona zbabělým zrádcem, který si prý masakr vymyslel, aby se zviditelnil. Rivers také navrhoval Nixonovi přejít od plošného bombardování Vietnamu k plošnému bombardování celého Vietnamu atomovými zbraněmi! Tato událost rozšířila rozhořčení z války po celém světě a snížila podporu americké armády v samotných Spojených státech. Jak řekla matka jednoho amerického vojáka z roty Charlie: „Dala jsem armádě hodného chlapce a vrátila mi vraha…“ (byla to matka vojáka, jenž se jmenoval Paul Meadlo).

My Lai opravdu nebyla jediná vesnice, která byla vyvražděna, jen v provincii Quang Ngai, kde často operovali partyzáni, v letech 1968 – 1970 měli Američané na svědomí plno dalších zločinů. Provincie Quang Ngai byla od roku 1972 pod správou Národní fronty osvobození, kde saigonský režim neměl již žádnou oporu. Možná i proto se zde Američané mstili různým civilistům. Jak již bylo řečeno, My Lai byla nejznámějším případem, ale mnoho dalších vesnic a osad bylo zničeno a zlikvidováno, jejich obyvatelé vyvražděni, aniž by se věděli podrobnosti – protože domky na venkově byly vesměs z bambusu, neexistovaly ani matriky obyvatelstva, aby byl znám přesný počet obyvatel. Nicméně jen v provincii Quang Ngai bylo vyvražděno ve dnech 9. až 10. října 1966 asi 280 obyvatel v osadách Đien Nien a Phuoc Binh – také zde převládali starci, ženy a děti – a mezi 3. až 6. prosincem 1966 asi 422 – 430 dětí, žen (z toho 21 těhotných) a starců v osadě Binh Hoa. Tedy zhruba o rok a půl dříve, než došlo k masakru v My Lai. Tyto masakry měli na svědomí (jiho)korejští vojáci, kteří bojovali na straně Američanů. 26. února 1966 Korejci vyvraždili i vesnici Go Đai v provincii Binh Đinh, kde bylo asi 380 obětí a 9. 10. 1966 vesnici Binh Tai v provincii Song Bé, kde zabili na 68 obyvatel. V roce 1968, 12. února, vyvraždili Korejci osady Phong Nhi a Phong Nhat v provincii Quang Nam, kde 2. námořní brigáda Korejské republiky zabila 69 až 79 obyvatel a 25. února 1968 (jiho)korejští mariňáci vyvraždili 135 žen, dětí a starců v osadě Ha My (taktéž v provincii Quang Nam).

V My Lai samozřejmě ještě žijí někteří lidé, kteří masakr přežili a hlavně potomci těchto lidí. Tito obyvatelé vypovídali, že do My Lai jezdí i američtí turisté a mnozí se vydávají raději za Francouze nebo lépe za Brity či Australany a ke své zemi se tu raději moc nehlásí. Jeden syn amerického veterána do zápisu v knize památníku napsal doslova: „Nikdy jsme tu neměli být…!“ Asi nejlépe to vystihla učitelka Tran Thi Anh Thip z My Lai – neboť pro obyvatele My Lai historie neskončila, i když je už dávno po válce – která mimo jiné řekla: „S Američany si můžeme podat ruku ekonomicky, ale nikoliv politicky. Odpustit můžeme, ale zapomenout nikdy!“ Tento názor je samozřejmě ovlivněn buddhismem, neboť Vietnam je buddhistická země, a i když mnozí lidé jsou ateisté, buddhismem jsou ovlivnění daleko více, než ateisté z jiných zemí s jiným převládajícím náboženstvím. (Kromě výše uvedené literatury byly použity webové stránky britannica.com; aljazeera.com; reuters.com; publikace Trent Angers: The Forgotten Hero of My Lai – The Hugh Thompson Story, Acadian House Publishing, Lafayette, Louisiana 1999 a také poznatky z osobní návštěvy My Lai autora těchto řádků v roce 2011).

Rok 1968 byl ve Spojených státech rokem volebním – protože Johnson již nekandidoval, zvítězil republikán Richard Nixon, který porazil těsně demokratického kandidáta Huberta Humpreyho o pouhých 430 000 hlasů. Nixon vyhrál volby se slibem míru a s odchodem Američanů z Vietnamu, což sliboval i Humprey, ovšem Nixon dodával, že má „tajný plán“ a voliči mu uvěřili. Jeho tajný plán spočíval v postupném stahování amerických vojáků a jejich nahrazování (jiho)vietnamskými vojáky, kteří by měli být nadále podporováni americkou vojenskou technikou a americkými poradci. V srpnu 1969 bylo ve Vietnamu 542 000 amerických vojáků, původní záměr Nixona počítal se stažením asi jedné pětiny, nicméně 8. 6. 1969 se Nixon na ostrově Midway setkal s jihovietnamským prezidentem Nguyen Van Thieuem a dohodli se na stažení prvních 25 000 vojáků.

Mezitím představitelé Národní fronty osvobození a Sdružení národních, demokratických a mírových sil vytvořili Prozatímní revoluční vládu jižního Vietnamu (PRV JV), v jejím čele stanul Huynh Tan Phat, vzděláním architekt ze Saigonu, stalo se tak 6. 6. 1969 (citace dle Milan Syruček: V zajetí džungle, Epocha Praha 2007; Michal Schwarz, Ondřej Srba: Vietnam v éře západních velmocí, Muni Press Brno 2016). Stahování amerických vojáků a jejich náhrada příslušníky saigonské armády nedávalo nejlepší výsledky, neboť jihovietnamské jednotky měly špatný výcvik, kvůli korupci nízký plat a ve výsledku špatnou disciplínu. Nixon počítal s tím, že hlavní tíhu místo Američanů ponesou konzervativní asijské režimy. Na jednu stranu byl rozhodnut jistého urovnání v americko-sovětských vztazích, počítal však i s rozpory mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou a zcela vážně předpokládal, že jeho politika oslabí sovětskou pomoc bojujícímu Vietnamu, jednotu východního bloku a hnutí asijské solidarity zejména s Vietnamem. Počítal také s tím, že se mu podaří izolovat Vietnamskou demokratickou republiku. (Citace dle Michal Schwarz, Ondřej Srba: Vietnam v éře západních velmocí, Muni Press Brno 2016 a dle R. Mrázek: Jihovýchodní Asie ve světové politice 1900 – 1975, Svoboda Praha 1980, jenž cituje z R. H. Fifield, Americans in Southeast Asia: The Roots of Commitment, New York 1973 a z F. C. Darling: United States Policy in Southeast Asia). Nixonova doktrína ale nebyla stvořena k ústupu Spojených států z jihovýchodní Asie. Nixonovi odpůrci v tuto doktrínu nikdy nevěřili a i jeho někteří spojenci k ní byli skeptičtí.

18. 3. 1970 byl v Kambodži zbaven svých funkcí princ Norodom Sihanuk – jenž v tu dobu dlel na zahraniční návštěvě – a k moci se dostal pravicový generál Lon Nol, premiér země a největší velitel armády. Lon Nolův režim byl u moci 1 měsíc a 12 dní, když do země vstoupily jednotky Spojených států a Jižního Vietnamu, které chtěly zabezpečit východní hranice Jižního Vietnamu a také upevnit phnompenhský režim generála Lon Nola. Americko-saigonská intervence dovršila také rozvrat kambodžského hospodářství, neboť přímo v oblasti útoku se rozkládaly kambodžské kaučukové plantáže a hned první den tankových operací jejich hospodářský život byl zlikvidován. Rudolf Mrázek, citující P. A. Poole, Cambodia: The Cost of Survival, Asian Survey, 1972, ve své výše uvedené knize uvádí, že „…Spojené státy, počínaje dubnem 1970, založily svou politiku na zničení Kambodže…“Samotný Lon Nolův převrat ještě nemusel vést k občanské válce, ale násilná invaze americko-saigonských vojsk a následujících 17 měsíců okupace ji učinily zcela nevyhnutelnou (R. Mrázek ve výše uvedené publikaci cituje L. Summers, Cambodia: Model of the Nixon Doctrine, Current History, 1973, č. 388). Jakmile Nixon po 2 měsících odvolal svou armádu z Kambodže (a saigonská armáda odtud odešla až koncem roku 1971), Lon Nol postupně ztrácel na síle a nepomohlo mu ani úporné americké bombardování Kambodže či výcvik Lon Nolových vojáků. Vpád cizích vojsk a následná okupace totiž sblížily kambodžské nacionalisty, neutralisty, odpůrce americké politiky v jihovýchodní Asii i revoluční levicové síly. Začala tak spolupráce mezi exilovou královskou vládou khmerského národního sjednocení prince Norodoma Sihanuka a revolučními silami, týmiž, které před březnem roku 1970 byly v královském Phnompenhu označovány za nepřítele monarchie a povstalce. (Je věc jiná, že k moci se dostali maoističtí partyzáni, kteří drželi v šachu rodinu prince Norodoma Sihanuka a kteří později v letech 1975 – 1979 uskutečňovali genocidní politiku vůči vlastnímu národu i vůči Vietnamu, v čemž je podporovala maoistická Čína. Ale to ještě v letech 1971 – 1972 nebylo zřejmé…).

Další zemí, kam se rozšířila americká válka, byl Laos. Laoská partyzánská armáda Pathet Lao podporovala vietnamskou partyzánskou armádu (ostatně, spolupráce měla historické základy, neboť dříve v rámci celé Indočíny bojovaly společně proti francouzskému kolonialismu) a proto Američané bombardovali Laos již od 1. poloviny 60. let. (Nixon dokonce tvrdil, že on leteckou válku proti Laosu nezačal, že ji vlastně zdědil, jak R. Mrázek ve své výše uvedené publikaci cituje Department of State Bulletin, 30. 3. 1970, str. 405 – 409). Nicméně, za Nixona americké bombardování Laosu rostlo a v létě 1970 dosahovalo intenzity 20 000 – 25 000 náletů měsíčně! Půl roku po kambodžské anabázi, 8. 2. 1971, vtrhly saigonské jednotky na území Laosu za mohutné americké letecké a dělostřelecké podpory, i když podle světového i amerického tisku jihovietnamská armáda utrpěla porážku a saigonské jednotky „prchaly ve zmatku a v žádném případě nedokázaly donutit protivníka, aby přijal americké podmínky“ (R. Mrázek cituje O. E. Clubb: Our Indochina War, Current History, 1972). V samotném Laosu vlivem americko-jihovietnamské agrese laoská královská vláda přijala návrhy Vlastenecké fronty Laosu (Pathet Lao) na mírové urovnání laoských záležitostí z března 1970, ačkoliv je předtím odmítala a představitelé politických skupin se po mnoha letech – 17. 10. 1972 – sešli a bylo nepochybné, že Pathet Lao bude hrát daleko větší roli v budoucím rozvoji země, což se také stalo.

Na jihu Vietnamu se na podzim 1971 konaly volby, které měly ukázat novou pevnost jihovietnamských politických institucí, jihovietnamského prezidenta Nguyen Van Thieua a pokrok americké politiky vůči jihovietnamskému režimu a ozbrojeným silám této země. Rudolf Mrázek citoval ve své výše uvedené publikaci J. C. Pomonti, South Vietnam: Paying off the Mortgage, Current History, 1972, č. 376, str. 247, který uvedl, že „…volby byly špatně zahranou tragikomedií, kdy korumpovaní a brutální militaristé nyní ovládli celou zemi…“

V té době bylo v jihovietnamských věznicích na 100 000 politických vězňů a jejich počet neustále stoupal. Nguyen Cao Ky, bývalý viceprezident země a spolupracovník Nguyen Van Thieua v květnu 1971 řekl, že „… Jižní Vietnam připomíná nyní potápějící loď, která má sice pěkný nátěr, ale kapitána, jenž je nespolehlivý a nečestný. Stačí jediný prudší závan a loď klesne ke dnu…“ (R. Mrázek citoval O. E. Clubb, Our Indochina War, Current History, 1972).

Po třech relativně klidných letech na jaře roku 1972 začala „velikonoční ofenzíva“ vojsk Prozatímní revoluční vlády Jihovietnamské republiky (tj. partyzánů NFO), která otevřela 3 fronty: při demilitarizované zóně ve středním Vietnamu, v oblasti An Loc asi 100 km severně od Saigonu a v Centrální vrchovině. Boje vzplály také v deltě Mekongu a při pobřeží středního Vietnamu. Tato „velikonoční ofenzíva“ zničila Nixonovu doktrínu, neboť ukázala, že saigonská armáda není schopna zvítězit ani se bránit. Američané sice nadále podporovali saigonské jednotky, ale přece jen to byla první ofenzíva, v níž nespočívala na amerických pozemních jednotkách plná tíže bojů. Na bojištích jižně od demilitarizované zóny a v Centrální vrchovině se mnoho saigonských jednotek dalo na útěk, aniž by se pokusilo o odpor. Po zhruba 4 týdnech bojů, na počátku května 1972, partyzánská vojska, podporovaná vojáky ze severu, kontrolovala provincii Quang Tri, 3 severní okresy provincie Binh Ðinh při demilitarizovasné zóně i strategicky významné pozice u Tan Canh a v Ðak To v Centrální vrchovině. Saigonskému ozbrojenému sboru se nepodařilo ani prolomit obklíčení u An Loc (R. Mrázek opět cituje O. E. Clubb, Our Indochina War, Current History, 1972). Nixonova doktrína byla prověřena na bojišti a ukázala se jako chybná – Američané, aby zachránili saigonský režim, se začali vracet k masovému použití vzdušné síly. 6. 4. 1972 zahájily americké vzdušné síly nové těžké nálety na Vietnamskou demokratickou republiku, o 4 dny později bylo bombardéry B-52 bombardováno jižní předměstí Hanoje, začátkem května 1972 jednotky amerického námořnictva začaly zaminovávat vjezdy k přístavům Vietnamské demokratické republiky, nejpostiženější byl největší severovietnamský přístav Haiphong, jenž byl 8. 5. 1972 bombardován (R. Mrázek ve své výše uvedené publikaci cituje R. H. Fifield, Americans in Southeast Asia: The Roots of Commitment, New York 1973, str. 309, 311, jenž napsal: „…letecká kampaň se lišila od Johnsonovy eskalace jen tím, že méně omezovala cíle, na které mohly americké letouny útočit a že dávala větší míru rozhodování přímo do rukou vojáků…“). Nixon ve snaze oslabit sever (VDR) použil téměř úplné škály vojenského tlaku kromě nukleárních zbraní…

Americké nálety se stupňovaly a tentokrát zasáhly i vodní hráze a zavodňovací zařízení. Bylo to v období monzunových dešťů, takže voda ohrožovala na tři miliony životů. Protržení hrází u mořského pobřeží znamenalo, že slaná voda zaplaví rýžoviště a znehodnotí je. Bylo to dosud nejmasovější a nejničivější bombardování. Nixonův poradce Henry Kissinger zřídil zvláštní krizový štáb a nařídil, aby bombardéry B-52 létaly 24 hodin denně. K závěru „velikonoční ofenzívy“ se Vietnamcům nedostávalo pohonných hmot, vázla koordinace a prokázalo se, že ani spojené armády Národní fronty osvobození (dvě divize) a severovietnamské lidové armády (12 divizí) nejsou ještě schopny zvládnout tak rozsáhlou ofenzívu až do jejího vítězného konce. Nicméně vojska NFO a VDR zcela získala pod svou kontrolu 12 z 34 jihovietnamských provincií, z toho bylo 5 nejsevernějších provincií pod demarkační linií a 2 v deltě Mekongu, kde žila třetina obyvatel a produkovaly se čtyři pětiny rýže. Saigon také přišel o zhruba polovinu Centrální vrchoviny. Velká města zůstala izolována, saigonská armáda ztratila šest ze svých 13 divizí a bojovalo se 8 km od Saigonu, jak Milan Syruček ve své publikaci V zajetí džungle, Nakladatelství Epocha Praha 2007 cituje týdeník Newsweek z 16. 10. 1972.

Od úspěchů velikonoční ofenzívy vedla přímá cesta ke konečnému podepsání pařížských dohod o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu. Americká Nixonova administrativa již nehovořila o úplném vojenském vítězství, zdálo se, že Američanům záleželo „odejít z Vietnamu se ctí“ (Rudolf Mrázek ve své výše uvedené publikaci cituje Department of State Bulletin ze dne 29. 5. 1972, str. 749). 26. 10. 1972 mluvčí vlády Vietnamské demokratické republiky oznámil, že byly dohodnuty podmínky příměří i datum konečného podepsání dohody, ale odpor jihovietnamského prezidenta Nguyen Van Thieua zatím přiměl Spojené státy k odkladu dohody. Toto potvrdili i Američané s tím, že problémy, které je třeba dořešit, jsou pouze „jazykového charakteru“. Nguyen Van Thieu v projevu k obyvatelům Jižního Vietnamu apeloval na to, aby se lidé nenechali pomýlit šířenou šeptandou o mírové dohodě (Rudolf Mrázek ve své publikaci cituje O. E. Clubb: Our Indochina War, Current History, 1972). Američané ale na přelomu let 1972 – 1973 dodali svému spojenci na jihu Vietnamu takové množství zbraní a válečného materiálu jako nikdy předtím a tlak na nepřítele a protivníka u jednacího stolu měl být co nejtvrdší: nálety na Vietnamskou demokratickou republiku provedené o vánocích 1972 na příkaz samotného Nixona, byly největší a nejbrutálnější v dějinách celé války (Rudolf Mrázek ve své publikaci cituje Time z 29. ledna 1973).

Hanoj však nálety vydržela. Později vyšlo najevo, že Vietnamská demokratická republika se v říjnu 1972 dohodla s Američany na příměří ve Vietnamu s tím, že VDR netrvala na zarputilém požadavku týkajícího se odstranění (saigonského) prezidenta Nguyen Van Thieua a Američané byli ochotni tolerovat vojska VDR, která spolupracovala s vojsky Národní fronty osvobození, na území jižního Vietnamu. 21. října 1972 byl zveřejněn návrh dohody přijatelný pro obě strany. Celá situace se však zkomplikovala tím, že to byl Nguyen Van Thieu, který odmítl přijmout návrh dohody a v podstatě prezident a jeho vláda nebyli ochotni uzavřít vyjednaný mír, ačkoliv dle těchto dohod měl režim Nguyen Van Thieua spolu s Prozatímní revoluční vládou Jižního Vietnamu vytvořit národní radu pro usmíření a shodu, která měla naplánovat a dohlédnout na regulérnost demokratických voleb na jihu. Z těchto voleb vzešlá vláda pak měla zahájit jednání s vládou VDR ohledně sjednocení obou částí země.

Washington, který ale nechtěl stáhnout svou podporu Nguyen Van Thieuovi, se pokusil prodiskutovat s Hanojí případné změny v úmluvě, ale Hanoj trvala na uzavření dohody, jejíž znění bylo projednáno již v říjnu 1972. Proto byly další rozhovory 13. 12. 1972 v Paříži pozastaveny a Nixon dal příkaz k „vánočnímu“ bombardování severního Vietnamu. Nixon se pokoušel toto bombardování, které vyvolalo zděšení i u mnoha amerických spojenců, ospravedlnit tím, že se severní Vietnam pokoušel změnit podmínky dohody, což nebyla pravda, ale úplně pomlčel o tom, že hlavní příčinou tohoto bombardování byl jeho vlastní spojenec, kterému chtěl ukázat, že Američané jsou kdykoliv připraveni mu pomoci proti VDR. Při „vánočním“ bombardování bylo na severní Vietnam svrženo zhruba 36 000 tun výbušnin, což bylo srovnatelné s množstvím, které nechal svrhnout Hitler na Velkou Británii za 2. světové války. Toto bombardování prý vyvolalo odpor i u některých amerických pilotů a ti, kteří odmítli nastoupit do letadel, byli údajně tiše posláni domů.(Kolektiv autorů: Dějiny Vietnamu, nakl. Lidové noviny, Praha 2018).

Nakonec 27. ledna 1973 v Paříži byla podepsána Dohoda o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu, kterou podepsali zástupci Vietnamské demokratické republiky, Prozatímní revoluční vlády jižního Vietnamu, Spojených států amerických a Republiky Vietnam – Nguyen Van Thieu, který se uzavření dohody se severním Vietnamem dlouho bránil, nakonec pod tlakem Američanů ustoupil, roli v tom hrál i fakt vojenské a ekonomické pomoci jižnímu Vietnamu i slib obnovení bombardování VDR, pokud by VDR tuto dohodu porušovala. V době podpisu této dohody bylo na území jižního Vietnamu asi 140 000 vojáků Vietnamské lidové armády (v provinciích, které ovládala Prozatímní revoluční vláda), což Američané tolerovali s tím, že severní Vietnam se zavázal, že jejich počet na území jižního Vietnamu nebude zvyšovat. Pařížská dohoda sice znamenala konec americké přítomnosti na území jižního Vietnamu (i když ne tak úplně, do dubna 1975 působili Američané u jihovietnamské armády jako vojenští poradci), nikoliv ale úplný konec války. Přestože vedení Vietnamské demokratické republiky navenek prezentovalo podepsání dohody jako vítězství, mezi mnoha jeho členy panovala relativní střízlivost v hodnocení celé situace, neboť sjednocení se zdálo v nedohlednu. V nejvyšším vedení země panovaly i rozpory ohledně způsobu dosažení sjednocení země, přičemž se nabízely 2 možnosti: politickým procesem nebo ozbrojeným střetem. Zpočátku se většina přikláněla k první alternativě, z toho důvodu dostaly jednotky Vietnamské lidové armády a Národní fronty osvobození na jihu příkaz respektovat dohodu a vyhýbat se přímým střetům s jihovietnamskou armádou. Některé jednotky Vietnamské lidové armády byly dokonce staženy z osvobozených oblastí ještě před podepsání Pařížské dohody. Vzájemné rozhovory mezi saigonskou vládou a Prozatímní revoluční vládou Jižního Vietnamu směřovaly do slepé uličky, neboť ani jedna strana nebyla schopna nějakého kompromisu. Nguyen Van Thieu následně odmítl jakoukoliv možnost konsensu a zarputile trval na svém programu „4 ne“ – to je – nepodstoupit žádné území protivníkovi; – ne žádné koalici; – ne jakémukoliv vyjednávání a – ne komunistickým a koaličním aktivitám na jihu. V létě 1973 vydal Nguyen Van Thieu rozkaz znovu dobýt oblasti pod kontrolou Národní fronty osvobození a zahájil rozsáhlé vyčišťovací operace podél pobřeží a v deltě Mekongu, na které NFO reagovala pouze ojedinělými partyzánskými operacemi. Během prvních měsíců roku 1974 se střety mezi Vietnamskou lidovou armádou a Národní frontou osvobození na jedné straně a jihovietnamskou armádou na druhé straně stávaly stále častějšími, neboť NFO a VLA konsolidovaly svou moc hlavně na venkově. Jejich pozornost byla soustředěna hlavně na oblasti, kde byla kontrola jihovietnamské armády tradičně slabá, například v provinciích Centrální vrchoviny. K dalším klíčovým střetům docházelo v provinciích poblíž Saigonu a v oblasti Železného trojúhelníku. Na konci roku 1974 se VLA a NFO podařilo upevnit své pozice i v zalidněných přímořských oblastech a v deltě Mekongu. Jihovietnamská armáda trpěla i hospodářskou krizí, neboť po podepsání Pařížské dohody se americká pomoc značně ztenčila, což se projevilo v nedostatku munice, náhradních dílů i paliv. Navíc ztráty v řadách jihovietnamské armády narůstaly – jen v roce 1974 padlo okolo 25 000 vojáků a na 240 000 jich dezertovalo, protože již nikdo nechtěl zbytečně umírat. V polovině prosince 1974 došlo k obsazení oblastí Phuoc Binh a Ðong Xoai poblíž kambodžských hranic, ale Nguyen Van Thieu tomu nevěnoval pozornost, protože mu tyto oblasti za to nestály. Nicméně ofenzíva na město Buon Ma Thuot v Centrální vrchovině v březnu 1975 ho překvapila, neboť nepočítal, že by jednotky VLA a NFO zaútočily na tak velké město. Domníval se, že útoky protivníka se budou soustředit spíše na menší provinční města. Nguyen Van Thieu se vzdal území v Centrální vrchovině a vydal příkaz ke stažení jednotek do přímořských oblastí – počítal s tím, že se mu podaří vytvořit defenzivní linii podél 13. rovnoběžky, která se táhla od města Tay Ninh až po Nha Trang. 25. března 1975 bylo obsazeno staré císařské město Hue a o 4 dny později kapituloval i Ðanang. V Saigonu panoval chaos a hysterie. Počátkem dubna na 200 000 vojáků VLA a NFO ovládalo dvě třetiny Jižního Vietnamu. 21. dubna Nguyen Van Thieu rezignoval a uprchl (s nabytým majetkem) do zahraničí. 29. dubna byl obklíčen Saigon a 30. 4. 1975 brzo ráno se jednotky VLA a NFO začaly přepravovat po hlavních tepnách do města, kde se setkaly s minimálním odporem. Krátce před polednem dorazily k Prezidentskému paláci, kde byla zatčena celá saigonská vláda. Tím definitivně padl Saigon. (Citováno z publikace Dějiny Vietnamu, nakl. Lidové noviny, Praha 2018).

16. 6. 2023 zemřel ve věku 92 let Daniel Ellsberg. Muž, který byl mezi lety 1964 – 1967 zaměstnancem Pentagonu a 2 roky strávil jako analytik ve Vietnamu. Podílel se na zpracování Pentagon Papers, které nechal zpracovat tehdejší ministr R. McNamara, jenž chtěl mít shrnující obraz amerického angažmá ve Vietnamu. A Daniel Ellsberg pochopil, že má v ruce silnou zbraň, která může pomoci zastavit válku. Rozhodující pro něho bylo setkání s protiválečnými aktivisty, kteří odmítali odjet do Vietnamu. Daniel Ellsberg poskytoval některé ukázky z Pentagon Papers americkému tisku – načež se proti němu strhla diskreditační kampaň Nixonovy administrativy. Nakonec ale Daniel Ellsberg byl očištěn a naopak, Nixon musel s ostudou opustit úřad vlivem následné aféry Watergate. Daniel Ellsberg později vypověděl, že měl s důkazy o válce ve Vietnamu vystoupit o něco dříve a že toho litoval, že tak učinil až v roce 1971. Co k tomu dodat? Pentagon Papers na 7000 stranách ukazují, jak vlády 5 amerických prezidentů mlžily a lhaly ohledně amerického angažmá ve Vietnamu. Začíná to rozhodnutím Harryho Trumana podpořit francouzské kolonialisty v Indočíně. Pokračuje to eskalací konfliktu za Dwighta Eisenhowera a Johna F. Kennedyho a zejména pak Lyndona Johnsona a vrcholí to brutálním zoufalstvím Richarda Nixona.

Američtí prezidenti věděli, že nemohou válku vyhrát a přesto posílali do války další a další vojáky, připravovali další a další bombardování. Skoro 60 000 mrtvých Američanů, přes milion mrtvých Vietnamců (a plus další oběti v Laosu a Kambodži), stovky tisíc zabitých civilistů, zmrzačených lidí, tisíce sebevražd válečných veteránů, válečné zločiny, vraždy civilistů, znásilňování, rabování, ničení přírody, kontaminování rýžovišť a džungle chemickými přípravky… Zdrcující cynismus americké vlády během války ve Vietnamu dokládá formulace válečných cílů: 70 % zabránit ponižující americké porážce, 20 % udržet Jižní Vietnam mimo čínský vliv, 10 % pomoci lidem na jihu země ke svobodnějšímu životu…

Kennedy podporoval Ngo Ðinh Diema, který nebyl vůbec žádný demokrat a nakonec se ho sami Američané zbavili vraždou, ale Kennedy ho dlouho nepřežil… Johnson požádal Kongres o vyslání vojáků do Vietnamu, aniž by vyhlásil oficiálně nějakou válku – záminkou byl útok na americkou loď Maddox ve vodách Tonkinského zálivu. Ministr McNamara lhal pod přísahou, když tvrdil, že americké námořnictvo nehrálo absolutně v incidentu žádnou roli. Hrálo, velelo totiž jihovietnamskému útoku proti ostrovům a lodím patřícím Vietnamské demokratické republice. A VDR se měla právo domnívat, že Maddox je loď nepřítele. Později se potvrdilo, že tzv. 2. útok se nikdy neudál, ale to už Johnson rozjel bombardování Vietnamské demokratické republiky. A na jih Vietnamu proudili další a další američtí vojáci. Za 2 roky McNamara pochopil, že se tato válka vyhrát nedá a navrhoval, aby se Američané potichu z Vietnamu stáhli. Johnsona to rozčílilo, McNamara odstoupil a poslal do Vietnamu další vojáky. Protesty ale proti válce sílily a Johnson již znovu nekandidoval. Nixon se rozhodl válku vyhrát nebo spíše neprohrát a hrál roli „madman strategy“, tj. „roli šílence“. Chtěl nepřátele přesvědčit, že je psychicky labilní a že je schopen udělat cokoliv. Údajně vyhrožoval i jadernou zbraní… Stahoval sice americké vojáky z Vietnamu, ale zároveň rozšířil bombardování na Kambodžu a Laos,v roce 1972 nařídil masivní bombardování Vietnamské demokratické republiky, kdy při tzv. „vánočním“ bombardování zahynulo na 1600 civilistů. Jak to celé dopadlo, víme. New York Times to shrnuly: „V dubnu 1975 zahájil Severní Vietnam rozhodující ofenzívu, dobyl Saigon a vyhrál válku. O tři roky později Vietnam vpadl do Kambodže a svrhl krvavý režim Rudých Khmerů. To byla dodnes jediná vietnamská invaze od začátku války. A tak se definitivně zhroutila lež o „dominovém efektu“, lež, na níž Američané válku postavili!“ (Zpracováno podle Michal Komárek: „Měl jsem to zveřejnit dřív.“ Zemřel muž, který odhalil lži o válce ve Vietnamu, Seznamzpravy.cz, 13. 6. 2023, aktualizováno 16. 6. 2023).

Podle výše uvedených materiálů zpracoval a politickou úvahu napsal Ing. Jiří Homola