Rozhovor s Alainem Rusciem, francouzským historikem, jenž se zabývá vítězstvím u Ðien Bien Phu, jehož 70. výročí si letos 7. 5. připomínáme. Tento rozhovor 1. 4. vyšel v deníku Nhan Dan, protože ale byl dost obsáhlý, byl trochu pro webovou stránku Česko-vietnamské společnosti zkrácen.

Alain Ruscio věnoval mnoho práce francouzské kolonizaci v Indočíně a válce v Indočíně, vydal několik knih o Ðien Bien Phu, jako například Francouzská válka v Indočíně; Vo Nguyên Giáp, một cuộc đời, Ðien Bien Phu – mýty a realita.

Alain Ruscio a jeho vydané historické knihy

Vítězství u Ðien Bien Phu bylo výsledkem politiky prezidenta Ho Či Mina a jeho nejbližších spolupracovníků, pro které byla velká národní solidarita jedním z rozhodujících faktorů pro vítězství Vietnamu v této bitvě, kdy šlo o obranu vlasti. Co si myslíte jako historik o této bitvě?

2. září 1945, kdy prezident Ho Či Min vyhlásil nezávislost Vietnamu a vznik Vietnamské demokratické republiky, se mu podařilo spojit národně vlasteneckou aspiraci, to je touhu zbavit se francouzského kolonialismu a sociální aspiraci, která byla symbolizována socialismem. Za tímto účelem založil Ligu za nezávislost Vietnamu, nazývanou Viet Minh, v jejímž čele stáli jak Ho Či Min, tak Pham Van Ðong, Vo Nguyen Giap a Truong Chinh. Takže to dalo národně osvobozeneckému boji určitý směr, což v jiných zemích, jako je Indie, Indonésie a Barma nebylo. Zvláštností boje ve Vietnamu, díky velké politické inteligenci prezidenta Ho Či Mina, bylo právě spojení veškerého obyvatelstva s bojem za národní osvobození a zároveň za sociální osvobození. Tím se tento boj stal specifickým. Různé francouzské vlády Čtvrté republiky a armáda, které si zpočátku myslely, že mohou rozdrtit hnutí za nezávislost, nechápaly, že čelí velmi vysokému podílu vietnamského obyvatelstva, které podporovalo boj za nezávislost. Proto přibývaly stále větší neúspěchy koloniální armády, jako například bitva o hranice na podzim 1950, nakonec byla cesta završena bitvou o Ðien Bien Phu. Tato cesta nebyla jednoduchá, vždyť válka trvala přes 7 let. Vietnamská armáda a lidé čelili velmi moderní a silné francouzské armádě. Nesmíme zapomínat na to, že na konci této války poskytly Spojené státy americké 80 % vojenské materiální pomoci Francouzům. Tváří v tvář tomu naštěstí existovala podpora ze strany socialistických zemí, což se projevilo zejména po vítězství čínské revoluce. Nebyla to neutuchající podpora, ale i tak se to projevilo. Mohu však potvrdit, že vítězství v roce 1954 bylo v podstatě způsobeno odbojem vietnamského lidu, který se řídil politickou prozíravostí prezidenta Ho Či Mina.

V té době mělo vítězství u Ðien Bien Phu velký vliv na protikoloniální hnutí ve světě. Mohl byste se zmínit o tomto vlivu?

Tuto válku sledoval celý svět. Samozřejmě tehdy Vietnam a Francie byly protivníky, ale mělo to i mezinárodní rozsah. Nezapomeňte, že o něco dříve skončila korejská válka. Asie byla tehdy místem, kde se střetávaly síly socialismus a síly kapitalismu. Ale válka byla také mezinárodní, i když jen díky složení ve francouzské armádě, která rekrutovala vojáky ve svých koloniích – Alžířany, Maročany, Tunisany i další Afričany. Partyzáni a propagandisté Viet Minhu posílali těmto vojákům z kolonií letáky, ve kterých je vyzývali k solidaritě. Zejména ve francouzských koloniích byl sledován boj ve Vietnamu. Na Madagaskaru, v Alžírsku, Tunisku, Maroku a dalších afrických zemích byla tato válka sledována s tajnou nadějí, že francouzská armáda bude poražena. A samozřejmě, když byla francouzská armáda poražena u Ðien Bien Phu, bylo to považováno nejen za vietnamské vítězství, ale i za vítězství všech kolonizovaných národů. Bylo to svým způsobem otevření cesty k národnímu osvobození. Nesmíme zapomínat, že vítězství u Ðien Bien Phu bylo dosaženo 7. května 1954, Ženevské dohody byly uzavřeny a podepsány 20. července 1954 a alžírská válka začala 1. listopadu 1954, což určitě není náhoda. Mnoho koloniálních národů si od doby, kdy Vietnamci zvítězili u Ðien Bien Phu, řeklo, že budeme moci začít různé boje, politické, vojenské a byl to pro ně určitý záblesk naděje a mnoho svědectví z té doby ukazuje, že v mnoha francouzských koloniích měli lidé radost z vietnamského vítězství, což francouzské kolonisty netěšilo.

                                        Hlavní památník v Dien Bien Phu

V současnosti je ve světě stále mnoho konfliktů. Je podle vás v tomto kontextu stále ještě platné nějaké poučení z kampaně Ðien Bien Phu?

Myslím, že hrubá vojenská síla sama o sobě nemůže nikdy vyhrát. Vždy si musíme uvědomit, že za tím jsou konkrétní lidé a tito lidé odmítají vnucené vojenské řešení, ať už je to bohužel ruská agrese na Ukrajině nebo otřesné výsledky operace izraelské armády v Gaze. Pokaždé existuje stejný vzorec, vždy existuje armáda, která si myslí, že mechanická síla je dostatečná k vítězství a čelí populacím, které tuto mechanickou sílu odmítají. Navzdory všemu v té či oné době nutně existuje cesta k osvobození, takže si myslím, že Ðien Bien Phu má také tento historický význam, když říká, že sjednocený národ, lid, který odmítá útlak, si vždy najde cestu ke svobodě, i když je to spojeno s mnoha lety strádání, neštěstí a bolesti. Takže ano, Ðien Bien Phu, o 70 let později, je stále aktuální i dnes.

Čestné pohřebiště vojáků Vietnamské lidové armády v Dien Bien Phu

Od té doby uplynulo již 70 let. Obě země, Vietnam a Francie, mají již 50 let přátelské vztahy, z toho 10 let strategické partnerství. Co by podle vás měly obě země udělat, aby si tuto událost připomenuly?

Doufám, že rok 2024 bude ve Francii důležitým okamžikem, kdy se bude hovořit o historii , samozřejmě nejen o historii, ale i o současnosti. Je zřejmé, že nemůžeme po Francouzích chtít, aby oslavovali Ðien Bien Phu. Ale věřím, že musíme zdůraznit porážku ne Francie, ale starého systému útlaku, kterému jsme říkali kolonialismus a který stejně musel umřít. Myslím, že nejlepší čas na rozhovor o historii bude oslava Ženevských dohod: pak bude užitečné, abychom se společně zamysleli, proč došlo k této válce, proč došlo k tomuto kolonialismu. Nezapomínejme, že francouzský kolonialismus ve Vietnamu trval století, takže je to extrémně dlouhá doba v historii národa. Proč tam byl kolonialismus? Proč došlo k této nadvládě, která byla založena na rasistickém pojetí koncepce nadvlády nad původním obyvatelstvem? A proč jsme se v určité chvíli museli z této situace dostat. Myslím si, že je to také okamžik, kdy si musíme připomenout, že bylo mnoho Francouzů, kteří byli solidární s Vietnamem. Možná je to pro nás také příležitost zamyslet se nad solidaritou. Měli byste vědět, že v průběhu historie, dokonce i v nejhorších koloniálních dobách, existovali vždy Francouzi, kteří se postavili proti kolonizaci a proti týrání Vietnamců, ale také Kambodžanů a Laosanů. Mám na mysli články Jeana Jaurèse před rokem 1914, mám na mysli například cestu komunistického poslance Gabriela Périho do Vietnamu v roce 1934 na protest proti útlaku. Myslím na novináře Andrée Violissa, Romaina Rollanda, Henriho Barbusse, který založil Výbor na obranu indočínských vězňů, myslím na takové lidi. A pak během francouzské války v Indočíně se mnoho Francouzů vzbouřilo proti válce, samozřejmě myslím na Henriho Martina, který strávil 3 roky ve vězení kvůli svému boji proti válce nebo na Raymondu Dien, která strávila 10 měsíců ve vězení za pokus zastavit vlak naložený zbraněmi určenými do války ve Vietnamu.

A pak, moje generace jsme hodně demonstrovali ve prospěch Vietnamu, když Vietnam bombardovali američtí imperialisté. To vše zanechává stopy. Nebyli tam jen reakční, konzervativní a kolonialističtí Francouzi.

A myslím, že byli i pravicoví Francouzi, kteří se tomu postavili, mám na mysli například generále Charlese de Gaulla, prezidenta, který v roce 1966 v Phnompenhu měl velmi odvážný projev, ve kterém odsoudil americkou intervenci tím, že řekl Američanům, že se nikdy nepodaří přimět obyvatele Indočíny sklonit se, takže si myslím, že všechny tyto tradice znamenají, že i dnes existuje velmi zvláštní vztah mezi Francií a Vietnamem.

Někteří francouzští bojovníci chtějí postavit válečný památník věnovaný Ðien Bien Phu na starém bojišti a pomoci místním obyvatelům. Co si o tom návrhu myslíte?

Myslím si, že francouzští bojovníci, kteří zahynuli u Ðien Bien Phu, kteří byli zraněni či kteří byli zajati, francouzské oběti obecně, jsou také oběťmi kolonialismu. Nežádali, aby přišli trpět nebo bohužel umřít na území Vietnamu. Byly to vlády, kdo zavedly tuto válku, byli to vyšší důstojníci, generálové, kdo tuto válku vedli a poté Američané, kteří jim dodávali zbraně a napalm. Samozřejmě, že někteří francouzští bojovníci se chovali velmi špatně, například použitím mučení vůči zajatcům. Drtivá většina francouzských bojovníků byla ale také obětí systému. O 70 let později už bohužel není mnoho přeživších, ale vzácní přeživší a my, potomci, děti přeživších se můžeme sejít na společné vzpomínce a přitom stále si uvědomovat, že na jedné straně stála špatná příčina, kolonialismus a touha vnutit Vietnamu podřízenost a na druhé straně dobrá věc, národní nezávislost, která byla zosobněna prezidentem Ho Či Minem.

Francouzští padlí mají v Dien Bien Phu tento památník

(Zpracoval podle deníku Nhan Dan Ing. Jiří Homola).

Malá poznámka k Ðien Bien Phu. Byl jsem na bojišti Ðien Bien Phu v roce 2011. Vím, že na tomto bojišti byli uctít památku všech bojovníků i francouzští prezidenti Francois Mitterrand a Jacques Chirac. V Ðien Bien Phu je totiž i malý památník věnovaný francouzské armádě. A že sem Francouzi létají, jsem viděl tehdy v letadle, když jsem do Ðien Bien Phu odlétal z hanojského letiště Noi Bai. Na palubě vrtulového letadla ATR-72 kromě vietnamských občanů byli i cizinci, většinou to byli Francouzi.