Maročané ve Vietnamu
Před několika lety, když ještě existovala webová stránka Klubu Hanoi, se na této stránce objevil článek o Maročanech, kteří přešli na stranu Viet Minhu a bojovali proti francouzským kolonialistům. Dnes již webová stránka Klubu Hanoi neexistuje a není mi známo, zda tento článek byl přetažen na nově vzniklou webovou stránku South East Asia – liaison.
Nicméně nedomníval jsem se, že se tomuto tématu budu věnovat i já. Jednak jsem o něm téměř nic nevěděl, byla to pro mne nová informace a jednak se nezabývám všemi zeměmi světa, i když tato výseč historie Maroka má souvislost s Vietnamem.
Ovšem můj velmi dobrý hanojský přítel mne přesvědčil, že i v souvislosti s letošním kulatým výročím bitvy u Đien Bien Phu a následným Ženevským dohodám bych se měl na tuto epizodu vietnamsko-marockých vztahů podívat. Můj hanojský přítel k tomu měl velmi dobrý důvod.
K tomu jedno malé vysvětlení. Tatínek mého přítele byl absolventem tehdejšího Gymnázia Alberta Sarrauta v Hanoji. Proto byl velmi dobře jazykově vybaven. On a jeho dva bratři se přidali k hnutí Viet Minh (jeden bratr padl v roce 1947), druhý byl pozdější slavný malíř Duong Bích Lien, jehož obrazy visí i v Národním muzeu výtvarného umění v Hanoji. Tatínek mého přítele byl prvním tlumočníkem kosmonauta Germana Titova při jeho první návštěvě Vietnamu a doprovázel ho i s prezidentem Ho Či Minem do Halongu. To jsem věděl už dávno. Co jsem ale nevěděl, že tatínek mého přítele byl také tlumočníkem a průvodcem marockého činitele Mohameda Ben Omara Lahrecha. (Na internetu se nacházejí arabská jména v několika verzích, jednou se píše jako M´hamed ben Aomar Lahrech, jindy jako Muhammad Ibn Aomar Lahrach a ani jeho letopočty nelze přesně dohledat, protože některé stránky uvádějí, že žil v letech 1914 – 1971, jiné uvádějí, že žil v letech 1922 – 1971. Můj hanojský přítel tvrdí, že byl asi o 12 – 13 let starší, než jeho tatínek, který byl ročník 1927 a že si ho pamatuje velmi dobře, protože jako malý chlapec se s ním několikrát setkal, jednou mu donesl pastelky, protože jeho tatínek s ním spolupracoval několik let, údajně skoro 10 let. Pro upřesnění – tatínek mého přítele byl zabit ve válce Američany v roce 1972. Jeho ostatky byly nalezeny až mnoho let po válce a protože maminka mého přítele si nepřála, aby byl pohřben v hrobě hrdinů – mučedníků, byl pohřben ve své rodné vsi v rodinné hrobce – bylo to v provincii Hung Yen – kde jsem v roce 2011 byl s mým přítelem se poklonit jeho památce…).
Francie uprostřed války v Indočíně (prosinec 1946 – květen 1954) povolala asi 2000 marockých vojáků ze 125 000 Severoafričanů k posílení vlastních jednotek a postavila je před neobvyklé dilema: museli bojovat proti lidem, kteří měli stejné nároky na nezávislost jako Maroko a kteří měli i s marockým lidem stejného kolonizátora! Ve snaze potlačit povstání jedné kolonie použitím sil z druhé kolonie (respektive druhých kolonií, neboť Severoafričané, to byli i Tunisané, Alžířané a dokonce i Senegalci) si však francouzská armáda v té době ještě neuvědomovala sílu a dosah nově vznikajících hnutí za nezávislost mezi kolonizovanými národy. To je důvod, proč v letech 1947 – 1954 mnoho Maročanů dezertovalo z francouzské armády, aby se připojilo k Viet Minhu a to z důvodů antikoloniální solidarity a odmítnutí sloužit věci, která nebyla jejich vlastní. V tehdejší době mezi vietnamskými bojovníky bylo mnoho lidí, kteří hovořili plynně francouzsky a tito vojáci, když hovořili se zajatými arabskými vojáky, se jich ptali, proč bojují proti nim, když mají společného nepřítele, francouzský kolonialismus. I toto působilo na Maročany a zejména po internaci marockého panovníka Mohammeda V. na Madagaskaru mnoho marockých bojovníků přešlo na stranu Viet Minhu. Zpočátku na marocké vojáky zapůsobila výzva vydaná prestižním marockým nacionalistickým vůdcem Mohamedem Ben Abdelkrim El Khattabi (Muhammad Ibn Abd al-krim al Khattabi) na žádost prezidenta Ho Či Mina, jenž byla zveřejněna v egyptských novinách „Sawt al Oumma“ dne 21. 3. 1948. Poté přijel do Vietnamu Mohamed Ben Omar Lahrech, který byl ve vietnamštině nazýván Anh Mã (Hoàng Chiến Mã), další jeho přezdívka byla Maarouf (Marúf), údajně obě jména mu dal samotný Ho Či Min…
Maarouf měl sice skromné výsledky svého působení na marocké vojáky, protože jeho možnosti byly dost omezené, ale později byl zodpovědný za tábor na úpatí hory Ba Vi v provincii Son Tay, asi 80 km od Hanoje (dnes okres Ba Vi v obvodu Velké Hanoje), kde byli shromážděni všichni severoafričtí bojovníci, kterým se zde dostalo vzdělání jak ve vietnamštině, tak v arabštině, neboť se naučili číst a psát a bylo zde založeno zemědělské družstvo, kde se pěstovaly zemědělské plodiny a choval dobytek. Maarouf získal pro družstvo i traktor a nákladní auta a také povolení od Ho Či Mina, aby si Maročané mohli brát za ženy vietnamské dívky.
V roce 1956 Maroko získává nezávislost a všichni myslí na brzký návrat domů. Ovšem situace ve Vietnamu se komplikuje – nedošlo ke sjednocovacím volbám a v jižní části země vypuklo partyzánské hnutí. Marocká komunita se v roce 1965 stěhuje na sever asi 160 km od Hanoje k Yen Bai. Když už se zdálo, že v roce 1972 se Maročané vrátí domů, došlo k neúspěšnému atentátu na krále Hasana II. a odjezd se posunul o několik měsíců. Nakonec se koncem roku 1972 vše podařilo, marocká vláda povolila návrat asi 70 marockým bojovníkům a jejich vietnamským ženám a dětem. V lednu 1973 přistály na vojenské základně Kenitra dva vojenské letouny s marockými veterány a jejich vietnamskými manželkami i mnohdy již dospělými dětmi. V době jejich příjezdu již Maarouf nebyl na živu, zemřel, jak již bylo psáno v roce 1971 a to symbolicky dne 7. 5., kdy o 17 let dříve došlo k porážce francouzských kolonizátorů u Đien Bien Phu.
Knížka, která vyšla ve Francii o Maaroufovi a její vietnamský překlad (na přebalu knihy je snímek Maaroufa a jeho ženy Camille)
Tento agenturní snímek vlastní i rodina mého přítele, neboť na něm je v roce 1954 v Đien Bien Phu vyfotografovaný Maarouf (třetí zleva v evropském obleku) a vedle něho (třetí zprava) je tatínek mého hanojského přítele. Tento snímek mi zaslal můj přítel D. H. Q.
Paní Nguyen Thi Nhung a její marocký manžel Mohammed Allam ve vsi Al Shinwa v provincii Kenitra, kde dnes žije 7 vietnamsko-marockých rodin
Paní Ba Boc (vlevo) a paní Hien Gai
Paní Hien Gai při práci na marockém venkově
Marocká brána (Cổng Maroc), někdy nazývaná Bab Al Maghariba v Tan Linh, okres Ba Vi, byla vystavěna v letech 1956 – 1963, nejdříve se nazývala Brána Afriky a Evropy, na její výstavbě se podíleli bývalí maročtí vojáci. V roce 2018 byla tato brána zrekonstruována.
Závěr: po mnoha letech jednání mezi Vietnamem a Marokem mohli občané smíšených manželství od roku 2015 získat i plnohodnotné marocké občanství. Delegace vietnamských a marockých vojenských veteránů se v dnešní době pravidelně setkávají, neboť v určitém úseku protikoloniálního odboje mají společnou historii. Do této společné historie se zapsal například i Eric Vo Toàn, marocký architekt vietnamského původu, jenž vyprojektoval mnoho významných institucionálních i církevních budov v Maroku, mimo jiné i mauzoleum Mohammeda V. s výhledem na Hassanovu věž, symbol města Rabat.
Podle deníku Nhan Dan, www.vietnamtimes.org.vn, www.vietnamnet.vn a www.lamdong.gov.vn zpracoval Ing. Jiří Homola
